Únor 2007

Co je to eutanázie

27. února 2007 v 21:38 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Eutanazie
CO BYCHOM MĚLI VĚDĚT O EUTANÁZII
Co je to eutanázie?
Řecký termín eutanázie (řecky eu - dobře, thanasos - smrt) původně znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na mírnění tělesných bolestí a duševních úzkostí. Dnes je takto eufemisticky označováno úmyslné urychlení smrti na přání pacienta nebo jeho rodiny. Při eutanázii člověk způsobuje smrt sobě nebo jinému člověku. Jde tedy o úmyslné zabití nevinné lidské bytosti.
Jak rozlišit, která léčba je nutná a která již ne?
Člověk nemusí akceptovat každou léčbu, která je technicky možná. Eutanázii je nutno odlišovat od rozhodnutí vzdát se "agresivní léčby" - postupů, které již neodpovídají reálné situaci pacienta. Člověk však má povinnost chránit své zdraví a život, které obdržel jako dar. Měl by přijmout každou dostupnou léčbu, která reálně slibuje zlepšení zdraví.
Jakou léčbu je možno odmítnout?
Nikdo není povinen přijmout "nezvyklé" léčebné postupy - ty, které jsou v daném případě obtížné, protože jsou bolestivé nebo přinášejí utrpení, zohavují tělo nebo působí nemocnému psychickou hrůzu. V některých případech mohou nezvyklost způsobit i náklady na léčbu. Nezvyklá léčba je taková, která přes všechny investice lidské i finanční stejně slibuje jen malý výsledek. Není např. absolutní povinností pacienta s rakovinou podstoupit chemoterapii; v některých případech však tato léčba bude tak účinná a lze ji poskytnout tak snadno, že odmítnutí by se rovnalo sebevraždě. To, co určitou léčbu činí nezvyklou, záleží na celé řadě okolností: na věku a stavu pacienta, stádiu nemoci, osobní zodpovědnosti v životě a dokonce i stavu lékařské techniky v dané zemi. Nicméně v žádném případě nesmí být normální péče o nemocného nikdy přerušena. Voda a potrava by nikdy neměla být odepřena, a to ani v případech, kdy výživa a hydratace se musí provádět sondou nebo nitrožilně.
Co je to asistovaná sebevražda?
Lékař poskytne na přání pacienta lék nebo jiný nástroj sebedestrukce, který by byl pacientovi jinak nepřístupný. Nikdy není dovoleno zabít druhého, ani když o to žádá, neboť se zmítá mezi životem a smrtí a touží po upokojení. Sebevražda je vždy stejně mravně nepřijatelná jako vražda. Lékaři, kteří ji provádějí, tím odporují své úloze těch, kdo uzdravují, což je jasně definováno od doby, kdy Hippokrates poprvé odmítl řeckou praxi podávání jedů vrahům. Psychiatři jsou přesvědčeni, že pokušení k sebevraždě je obvykle projevem těžké deprese, která se téměř vždy dá léčit. Takové nálady mohou rychle pominout, dostane-li se pacientovi podpory.
Proč bychom měli odmítat tuto "milost" umírajícím?
Někdy je taková žádost ve skutečnosti nářkem žádajícím naději, lásku a přijetí. Eutanázie je falešná milost, zneklidňující perverze milosti. Skutečný soucit vede ke sdílení bolesti druhého; nezabíjí člověka, jehož utrpení nemůžeme nést.
A co lidé, jejichž život se stal "zbytečným"?
Hodnota života se neměří produktivitou člověka. Každý lidský život je unikátní a nenahraditelný. Samo utrpení a dokonce i "zbytečnost" má ohromnou hodnotu.
Do jaké míry je možno pokoušet se kontrolovat své utrpení?
Nemocní mohou své utrpení zmírňovat užíváním narkotik. Je třeba se ujistit, že jejich užívání nebude narušovat plnění osobních, rodinných a duchovních povinností. Při velmi vážné bolesti je možno přijmout extrémní opatření a podávat nemocnému vysoké dávky, i kdyby mohly uspíšit smrt - pokud však smrt nebo její urychlení není cílem tohoto jednání. Nikdo nemá právo zbavit bez vážného důvodu umírajícího člověka vědomí. Když se blíží smrt, člověk by měl být schopen splnit své mravní povinnosti.
Když pacient není schopen učinit rozhodnutí o čase smrti nebo o úlevě v utrpení sám za sebe, kdo je kompetentní rozhodnout?
Obvykle rodina. Většina lékařů nechce činit tato rozhodnutí bez souhlasu rodiny, ale někdy cítí povinnost odporovat rozhodnutím, která se zdají být ukvapená. Např. rodina může říkat, že si přeje ukončit utrpení pacienta, ale ve skutečnosti jde o jejich vlastní utrpení. (Pacient je možná v bezvědomí a vůbec netrpí.) Rozumným rozhodnutím je sepsat dokument o "vůli k životu". Neexistuje však způsob, jak si všechno perfektně naplánovat pro případ extrémního utrpení a konce života, neboť okolnosti budou vždy vyžadovat informované a moudré posouzení. Kromě toho nikdy nemůžeme vědět, jaké utrpení ve skutečnosti je, dokud je sami na sobě neprožijeme. Z tohoto důvodu člověk může dát "trvalou plnou moc pro záležitosti zdravotní péče" jednomu nebo dvěma lidem, kteří jsou oprávněni k morálnímu rozhodování za pacienta. Obvykle to budou blízcí příbuzní, jejichž rozumnému uvažování člověk důvěřuje.
Jak si může být člověk jist, že se rozhoduje správně?
Na lékařské problémy se ptejte svého lékaře. Lidé si nejprve musí zvolit kompetentní lékaře a potom se snažit pochopit každou zdravotní situaci tím, že se jich ptají. Je potřeba vědomě se rozhodnout vyhýbat se sentimentalitě. Smrt a utrpení je nutno chápat jako životní realitu. Člověk má tendenci romantizovat utrpení svých milovaných i své vlastní motivace, proč jim "pomáhá". Nespoutaná lítost může způsobit, že bude chtít kontrolovat situaci, rychle ji "ustálit", i kdyby rychlé řešení bylo ve skutečnosti zlem, převlečeným za dobro.
Otázka právní legitimity zabíjení jiných lidí z medicínských důvodů se začala diskutovat ještě před první světovou válkou. Již v roce 1895 vyšla v Německu kniha s názvem Právo zemřít (autor A. Jost). V roce 1920 se významný profesor práv K. Brinding spolu s profesorem psychiatrie A. Hoche vyslovili pro zabíjení těch, kdo "nejsou hodni života". Měli tím na mysli především ty, kdo představují "závažné společenské břemeno" - mentálně retardované a děti s težkými vrozenými vývojovými vadami.
V nacistickém Německu byla zahájena akce eutanazie v roce 1939. Byla to oficiální akce, jež si vyžádala více než 75 000 obětí jak mezi dětmi, tak i dospělými. Po protestech duchovních byla tato akce ukončena v roce 1941, avšak tzv. "skrytá eutanazie" probíhala při plném vědomí zodpovědných institucí dál a vyžádala si život dalších 70 000 lidí. Tato čísla dnes patří historii, avšak ukazují, že provádění eutanazie má moc a sílu podvracet charakter zodpovědných lékařů i dohlížejících institucí.
Praxe eutanazie dnes
Bezprostředně po druhé světové válce usilovala předsedkyne komise OSN pro lidská práva E. Roosveltová o to, aby právo na eutanazii bylo zahrnuto do Charty Spojených národu. Tato snaha vyšla naprázdno, avšak diskuse o eutanazii neutichaly. V roce 1954 se pro eutanazii vyslovil J. Fletcher - jeden ze zakladatelů moderní lékařské etiky a teolog protestantské církve. Obratem v celé moderní historii eutanazie byl proces s dr. Postmovou, která byla v roce 1973 obžalována za to, že z milosti zabila svou matku. K události došlo v Holandsku. Dr. Postmová byla sice shledána vinnou, ale její trest byl v podstatě symbolický - jednoroční podmínka. V témže roce byla založena Holandská společnost pro dobrovolnou eutanazii a Královská holandská lékařská asociace vydala toto prohlášení: "Právně by eutanazie měla zůstat zločinem, ale když lékař po zvážení všech aspektů případu zkrátí život pacienta, který je nevyléčitelně nemocný a umírá, bude muset soud rozhodnout, zda došlo ke konfliktu povinností, který by mohl lékařův úkon ospravedlnit."
Žádost o beztrestné provedení eutanazie musel v nedávné době řešit Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Nevyléčitelně nemocná D. Prettyová žádala, aby její manžel mohl beztrestně ukončit její život. Soud této žádosti nevyhověl, což zdůvodnil tak, že eutanazie se neslučuje s Evropskou úmluvou o lidských právech. Tento nález Evropského soudu je mimořádně důležitý, neboť je tím znovu potvrzeno, že právo na eutanazii není žádným právem - ať již ústavním, nebo mezinárodním, a že pro eutanazii neexistuje žádný právně legální podklad.
EUTANÁZIE JE LEGALIZACÍ ZABÍJENÍ
Právo na eutanázii není ústavním právem, vycházejícím z právní vědy a není ústavou chráněno. Takovéto právo by narušovalo základní právo člověka na život a na integritu. Žádný legální podklad pro něj tedy neexistuje.
I kdyby takovéto právo bylo prohlášeno za legální nebo kdyby se ústava změnila - i tehdy by zůstalo nemorálním. Mravnost nestojí na zákonodárství ani na výsledcích referenda. Zákon může být jen tehdy dobrým, je-li postaven na dobrém etickém základu.
Každý důležitý lékařský problém obsahuje i složku mravní, nikoliv jen pouhý výběr. Patřičné zvládnutí bolesti a obtíží a současná patřičná duševní, sociální a spirituální podpora dokazují, že eutanázie není nutná. Je pravdou, že mnozí lékaři nepraktikují řádné tlumení bolesti a jiných příznaku a že pro nemocné je v této oblasti vetší hrozbou léčba nedostatečná než léčba přehnaná. V každém případě nedostatky v tomto směru nemohou být důvodem k legalizaci zabíjení. Na druhé straně by však měl mít nemocný právo, právo mravní i legální, přemíru léčby, která vede jen k protahovanému umírání, odmítnout.
Eutanázie není autonomním výběrem. Nemocní v konečné fázi onemocnění jsou velmi zranitelní a snadno přejímají jakékoliv nápady jiných. Cítí se být již odcizeni vůči zdravým, pociťují vinu za to, že jsou záteží pro ostatní, jsou zahanbeni pro své težkosti a slabosti, jsou plni nejrozličnějších strachů a velmi citliví vůči různým návrhům.
Uzákonění eutanázie by dalo lékaři nesmírnou moc. Není to totiž nemocný, který určuje, že léčba je beznadějná, že utrpení je nesnesitelné a že je již připraven k ukončení života. Právní zajištení proti jakýmkoliv zneužitím v tomto směru je zcela nereálné.
Eutanázie není smrt soucitná, není provedena vlivem soucitu. Co je to soucit? Je to cit spolutrpení, který však musí podléhat i rozumu. Jednání jen pod vlivem citu totiž nemůže být mravně obhajitelné. Není třeba popírat, že i pro lékaře ošetrujícího trpící v terminálním stavu choroby je často smrt takového pacienta úlevou v jeho vlastní tísni. Správná cesta je však pomoci nemocnému ke skutečně důstojné, skutečně lidské smrti, a nikoliv k zabití.
Kluzký svah (termín lékarské etiky - "slippery slope") není pohádkou. Stačí jen sledovat dení v Nizozemí. Nejkřiklavějším důkazem je, že již v roce 1990 zde bylo provedeno 1000 ukončení životů lidí, kteří ani opakovaně toto nežádali, ani nesnesitelně netrpěli a kteří většinou byli nekompetentní.
Eutanázie není smrtí důstojnou. Nemoc a utrpení nezbavuje člověka jeho důstojnosti. Lidé mají svou důstojnost jednoduše proto, že jsou lidé. Nemohou o ni přijít tím, že sami nemohou ovlivnit vše, co se s nimi přihodí, tím, že jsou slabí, znetvoření nebo tím, že trpí.
Eutanázie není soukromou záležitostí. Všichni máme vztahy a různá provázání s jinými. Zabíjení má dopad na nás na všechny, je rozvratné pro celou společnost, pro její vnímání nedotknutelnosti a ceny života. Legalizace zabíjení znehodnocuje cenu životů dlouhodobě nemocných, lidí senilních, lidí narozených s težkým handicapem.
Eutanázie je v přímém protikladu s náplní lékařství. Úmyslné ukončování životů by vedlo k rozkladu lékařovy integrity a samozřejmě i k podkopání důvěry v lékaře a v lékařství vůbec. Z uvedeného vyplývá, že neexistuje žádné morální, legální nebo sociální opodstatnění pro legalizaci eutanázie. Dobro by bylo iluzorní a sociální konsekvence hrůzné.
MÍSTO EUTANÁZIE PALIATIVNÍ PÉČI
Člověk má právo nebýt manipulován k postoji, že eutanazie je řešením obtíží spojených se stářím. Znepokojuje nás, že informace o paliativní medicíně a hospicové péči jsou dlouhodobě ve stínu debat o eutanazii, a to jak u nás, tak i v zahraničí.
Pomyšlení na smrt nepatří do úvah moderního člověka; vyloučil ji jednoduše z kontextu života a odsunul za pověstnou bílou plentu. Přesto patří umírání zákonitě k životu každého z nás.
Mnoho nemocí, které srážely pacienta i lékaře v bezmocnosti na kolena, lze dnes účinně léčit. Stále však existují choroby nevyléčitelné. V pokročilém stadiu těchto nemocí, kdy už nelze odvrátit konec života, lze však zajistit, aby v určitý moment na místo kurativní medicíny nastoupila medicína paliativní, která život neprodlouží, ale dokáže zlepšit jeho kvalitu tím, že v první řade zbaví postiženého bolesti a umožní vytvořit podmínky pro základní životní funkce.
Upozorňujeme na to, že je potřeba rozlišovat mezi bolestí nesnesitelnou a nezvládnutelnou. Nesnesitelná bolest je medicínsky řešitelná formou podávání analgetik ne dle momentální potřeby, ale tak, aby byla udržena jejich optimální hladina v krvi, nebo formou invazivních anesteziologických bloků, neuromodulace a neuroablativní techniky. Nezvládnutelná bolest nepředstavuje ani 5 % všech bolestivých stavů v populaci a odráží skutečnou bezmoc. K dalším terapeutickým způsobům patří psychoterapie, sociální podpora a v poslední době i řada imaginativních technik, napomáhajících vytvoření biologické zpětné vazby na základě ovládání vegetativního systému. Velmi důležitý je i partnerský vztah lékař-pacient, který je jednou ze základních podmínek úspěchu.
Hospicová péče a paliativní medicína jako její odborná lékařská dimenze se snaží vytvořit důstojný prostor, v němž by smrt a umírání nemusely být obestřeny strachem a utrpením. Ročne zemře ve světě 56 milionů lidí, každá smrt ovlivní nejméně 5 osob. V domácím prostředí umírá u nás kolem 25 % lidí. Zhruba 70 tisíc lidí ročne potřebuje paliativní péči. Hospicová péče spolu s paliativní péčí vycházejí důsledně z individuálních potřeb a přání pacienta a kladou důraz na nenahraditelnost rodiny a nejbližších přátelských vztahů každého člověka. Právě v očích svých nejbližších vnímá totiž člověk na konci života svou jedinečnou cenu. Ale také naopak, skrze zkušenost s umíráním a smrtí našich blízkých se podstatným způsobem formují naše životy a náš přístup k posledním chvílím každého z nás. Hospicová péče nepřetrhává přátelské a rodinné vazby ani v okamžicích, kdy již rodina nemocného není sama schopna mu poskytovat náležitou péči a je zapotřebí odborných zásahů mimo domácí prostředí. Je možné poskytovat paliativní hospicovou péči odbornými pracovníky také už i v domácím prostředí.
Příslušné organizace, které se paliativní léčbou a pomocí zabývají, je nezbytné legislativně zastřešit, zabezpečit vyškolování pracovníků a ohodnotit jejich fyzicky i psychicky náročnou neatraktivní obětavou práci náležitou finanční odměnou. Jsme si vědomi toho, že se tato oblast neobejde bez dobrovolnické práce, ale ani nejvznešenější ideály nadšenců pro službu lidem není možné udržet, jsou-li pod tlakem nezajištěné vlastní rodiny. Proto je potřeba podpořit oblast paliativní medicíny ze stabilnějších zdrojů než dosud. Zkušenosti ze světa ukazují, že zavedením center paliativní péče, kdy se sníží počet dnů v nemocnici, dochází ke zřetelným finančním úsporám. Forma domácí paliativní péče je také formou úspory prostředků, proto doporučujeme aplikovat pilotní projekt Ministerstva zdravotnictví ČR, který probíhá s občanským sdružením "Cesta domù" .Je nutné vytvořit akreditační podmínky pro agentury, které se věnují domácí paliativní péči a standardy kvality poskytovaných služeb.
Když se blíží život ke konci, nabízejí se dvě možnosti. Buď upadnout do beznaděje, nebo prožít zbývající čas co nejplněji. Hospicová péče pracuje s nadějí a vírou, že každý lidský život má svoji důstojnost až do samého konce. Tato péče nabízí rodinám a přátelům možnost společně naplnit, hledat či uzdravit vzájemné vztahy tak, aby každý mohl na prožitý čas vzpomenout s vděčností a s vědomím, že život měl smysl a že smysl byl dán životu.

úloha komunitní sestry v rodině

27. února 2007 v 20:50 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Rodina
Rodina je základní sociální jednotka společnosti.
A-Charakteristika:
  • Je základní sociální systém-skupina lidí, kteří jsou na sobě sociálně závislí
  • Je kulturní systém-hierarchie hodnot a kulturní dědictví
B- Struktura a funkce rodiny:
  • Struktura-hierarchie členů
  • Funkce-podle potřeb členů
C- vývojové stadia rodiny:
1. začínající rodina: od uzavření manželství do narození prvního dítěte
vývojové úlohy(VU): -založení vzájemně uspokojivého vztahu
-plánování rodiny
2. ranné rodičovství : od narození dítěte do 3O měsíce života
VU: -založení stabilní rodinné jednotky
-sladění konfliktů ve vývojových otázkách
-usměrňování vývoje člena rodiny
3. rodina s předškolákem: od 2,5 do 5 roků dítěte
VU:-plánování druhého dítěte
-výchova děti
-začínající separace od dítěte
4. rodina se školou povinným dítětem: 6-13 roků
VU:-separace od dítěte ve větší míře
-podpora edukace a socializace
-udržení a podpora manželského svazku
5. rodina s adolescentem: 13 až 20 let
VU:-udržení manželského svazku
-vývoj nových komunikačních kanálů
-udržení standartů rodiny
6. zakládání nových rodinných svazků-odchod děti z domova
VU:-podpora nezávislosti
-integrování nových členů do rodiny(nevěsta..)
-hledání kvalitativně jiných vztahů
- hledání nových zájmů
-pomoc v procesu stárnutí
7. rodina ve středním věku-odchod posledního dítěte až do důchodu
VU:-aktivní odpočinek
-vytváření zdravého prostředí
-udržení a utváření uspokojivých vztahů mezi rodiči a dětmi
8. rodina ve starším a vysokém věku:důchod až smrt
VU:-udržení uspokojivého životního stylu
-přizpůsobení se sníženým nárokům na příjem
-vypořádání se ztrátou partnera
model prevence péče o rodinu:
fáze činnosti:
· biologické faktory
· prostředí (fyzikální, psychologické, sociální)
· životní styl
· zdravotnický systém
Komunitní sestra by měla -odhadnout v jakém vývojovém stadiu se nachází rodina.
-zda byly splněny předchozí vývojové úlohy
-provést šetření a náprava a resocializaci člena rodiny
ošetřovatelské diagnosy:
informace získané z posouzení rodiny -slouží k rozhodnutí jakým způsobem provést intervenci v rodině. Diagnosy se posuzují ve vztahu k rodině a jednotlivci, tak aby se snížilo riziko vzniku rozvoje nemoci nebo specifického problému.
Kasuistika:
3Oletá žena,počtvrté těhotná, riziková nechtěná gravidita,hypertense. Má již 3 děti-13.-1O.-6leté
13letý syn má absence ve škole.
Žena trpí poruchami spínku, depresemi, plačtivostí.
Atmosféra v rodině je napjatá důsledku neefektivní komunikace mezi rodiči i mezi dětmi, zejména 13 synem. Otec pracuje na 2 směny, aby uživil celou rodinu.Je vyčerpaný a trvale podrážděný. Nedostatek financí. Výrazně stresovaný. Manželka se uzavírá sám do sebe,přejídá se. Otec křičí na děti.
Na základě získaných údajů je možné stanovit ošetřovatelské diagnosy:
· změna stravovacích návyků u ženy s rizikem HN., gravidity
· zvýšená hladina stresu z neefektivní komunikace mezi manželem a ženou a dětmi
· neschopnost manžela plnit finanční potřeby rodiny ve spojitosti s příchodem čtvrtého dítěte
· potřeba lepšího plánování rodiny
· potřeba změn úloh v rodině s příchodem nového člena rodiny
Z ošetřovatelských diagnos a údajů získaných při posuzování rodiny sestra vypracuje plán na upevnění zdraví komunity.
1. primární prevence:-péče o novorozence,-péče o matku v rodině i těhotenství,-během šestinedělí,- pomoc ve vývojových stádiích rodiny, péče o sourozence, edukace při správné výživě a stravování, vytváření nových komunikačních kanálů mezi ženou a manželem a dětmi.
2. sekundární prevence: prostředník mezi členy rodiny, kontakt se školou ohledně syna.
3. terciální prevence:
plánované rodičovství- osvěta, někdy velké rodinné potíže vedou k rozvodu
,pomoci při překonání rozvodového řízení a zabezpečení sociálního prostředí pro děti, komunikace s babičkou, či dědečkem…
Hlavní cíl je dovést rodinu k samostatnosti.

KP pro seniory v zahraničí

22. února 2007 v 21:57 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Komunitní péče
Komunitní péče o seniory
Problematika péče o seniory je aktuální v České republice. Je zřejmé, že současný stav - převážně institucionální péče - je z dlouhodobého hlediska nevýhodný pro společnost i pro seniory. Je to velmi drahý systém a navíc neumožňuje zajistit odpovídající kvalitu života. Věkový průměr a střední délka života v ČR se stále zvyšuje.
Příkladem je Izrael,Irsko,Francie,Dánsko
Jedna z možností pomoci starším občanům- je přijetí právní úpravy zákona ,kde starý člověk má právo na život v komunitě a povinností komunity, tedy obce, je postarat se o něho. Stát prostřednictvím obecních orgánů, resp. zaměstnanců odborů sociální péče, nejčastěji sester a sociálních pracovnic, a ve spolupráci s lékaři zajišťuje službyna takové úrovni, aby starý člověk nemusel k zajištění běžných denních činností potřebovat institucionální péči. K tomuto účelu může čerpat pomoc od odboru sociální péče. Na základě hodnocení soběstačnosti objektivizované pomocí testů ADL (activities of daily living) a IADL (instrumental activities of daily living) se potřebnému starému člověku přiděluje určitý počet hodin, kdy je mu poskytována profesionální pomoc.
Důležité je zdůraznit, že pomoc se poskytuje tím pádem i rodině nemocného.
Nejčastěji se jedná o využívání služeb denních stacionářů, obdoby domovinek, které v 70. letech existovaly i v u nás. Klientům se ve stacionáři poskytuje po dobu pobytu veškeré zajištění, od stravování přes základní hygienickou péči a řízené aktivity až po zdravotní péči. Klienti, resp. jejich příbuzní, na tuto péči finančně přispívají.
Provoz denních center a profesionální péči zajišťují sestry, sociální pracovníci, ergoterapeuti a fyzioterapeuti. Lékaři fungují jako odborní konzultanti. Některá centra poskytují i profesionální podporu příbuzným nebo jiným pečovatelům, kteří se o tyto nemocné doma starají. Péče v denních stacionářích napomáhá udržet normální chod domácnosti rodin, které se starají o starého člověka. Příbuzní mohou alespoň po dobu pobytu starého člověka v centru chodit do práce anebo relaxovat.
K zajištění života starých lidí v obci slouží i jiné služby, například, tzv. "community father", což je řemeslník, který zajišťuje občanům starším 65 let drobné opravy v domácnosti.. Těchto služeb využívají především ne tak majetní jedinci, pro než by služby firem byly příliš nákladné.
V rámci obce existují také kluby seniorů, které zajišťují nejrůznější aktivity - přednáškové cykly, výlety, kroužky nejrůznějších dovedností atd. Některé velké kluby mají i své vlastní prodejny, kde vyrobené věci prodávají a získávají tak prostředky na provoz i na poskytnutí finanční odměny těm, kteří se podílejí na tvorbě těchto výrobků.
Pokud starý člověk (ale nejen starý) potřebuje vzhledem ke zdravotnímu omezení nějakou pomůcku kompenzující jeho disabilitu, např. chodítko, inhalátor, přenosné WC, může se obrátit dobrovolnickou organizaci kde si může potřebné věci zapůjčit v podstatě na neomezenou dobu za malý obnos.
Činnost všech výše uvedených center by byla nemyslitelná bez práce dobrovolníků. Pracují bez nároku na mzdu, pracují velmi svědomitě a jsou na svoji činnost nesmírně hrdí. Jedná se většinou o důchodce, ale patří to i k samozřejmým povinnostem například vysokoškolských studentů.
Do institucionální péče, tzn. do léčebny pro dlouhodobě nemocné (nursing home) se starý člověk dostává, až když se nedaří zajistit jeho základní životní potřeby ambulatně.
Pro nemocného i pro jeho příbuzné to znamená zásadní změnu především v oblasti financování péče. Celý důchod připadá po dobu pobytu léčebně pro dlouhodobě nemocné. Pacient samotný dostává pouze symbolické kapesné. Z finančních prostředků se hradí veškeré náklady spojené s pobytem, včetně ošetřovatelské péče. Pokud nemocný vlastní byt, byt se pronajme, a s takto získanými finančními prostředky opět disponuje LDN. Ošetřovatelská péče v LDN je diferencovaná podle stavu nemocného. LDN zajišťuje základní potřeby nemocných, ale stará se také o jejich aktivizaci. Vzhledem k tomu, že nemocní přicházejí do instituce, až když se o sebe nedokáží postarat sami ani s pomocí příbuzných nebo obce, většinou tady také umírají. Lidem, jejichž penze je tak malá, že by nestačila na krytí nákladů spojených s pobytem v LDN, přispívá stát. V Izraeli existují státní i soukromá zařízení tohoto typu.
Pobyt starých lidí v nemocnicích je spojen s podobnými problémy, které známe i z českých nemocnic. Udržení soběstačnosti je velkým problémem i přesto, že v nemocnicích pracuje relativně hodně sester, ergoterapeutů a fyzioterapeutů. Existují samostatná geriatrická oddělení, ale potýkají se .se stejným nedostatkem pozornosti a finančních prostředků jako je tomu i u nás.
Sestry, ergoterapeuti, fyzioterapeuti, sociální pracovníci - profese nejčastěji spojené s péčí o staré nemocné - se vzdělávají na univerzitě. Základní kvalifikační vzdělání se realizuje na bakalářské úrovni. Pro vedoucí pracovníky nebo pro specialisty pak existuje magisterský stupeň.
Komunitní péče o seniory" vyžaduje multidisciplinární charakter péče, tzn. nejen péči medicínskou, ale zejména sociální a ošetřovatelskou, včetně převzetí odpovědnosti. Nutná je i dostatečná a přiměřená vlastní aktivita seniorů, a ta se nedá realizovat bez organizovaného dobrovolnického hnutí.

Jak to je s vitaminem C?

22. února 2007 v 11:23 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Zajimavosti z medicíny
Vitaminu C neboli kyseliny askorbové
potřebujeme jen tolik, kolik je v běžné porci brambor, a požívání velkých dávek nemá smysl; jednak je jeho vstřebávání ze zažívacího ústrojí omezené, jednak se nadbytek vylučeje ledvinami. A to při velkých dávkách může vyvolat tvorbu ledvinových kamenů ze šťavelanů, na něž se kyselina askorbová přeměňuje v lidském těle. Zatímco ochranný účinek velkých dávek vitaminu C nebyl dosud prokázán u žádné nemoci, ať už jde o nachlazení, neurodegenerace nebo nádory (v tom se dvojnásobný laureát Nobelovy ceny Linus Pauling mýlil), škodlivost nadměrného pití citrusových šťáv, zejména grapefruitové, je nesporná. Grapefruit, ve starších česky psaných publikacích pompel (lat. pomum - jablko) či - lidově - Adamovo jablko, se anglicky nazývá pummelo nebo též shaddock. V 17. století totiž jeho pěstování v Západní Indii zavedl kapitán Shaddock. Nejspíš se ale grapefruit tenkrát nepojídal v takovém množství.
Zjistilo se, že některé zatím neznámé látky z grapefruitové šťávy zesilují jak činnost enzymů rozkládajících některá léčiva, tak účinnost některých léků (platí to např. pro benzodiazepiny). Zdá se, že tyto látky dokonce zesilují riziko léčby statiny a zvyšují toxicitu antidepresiv. V některých zemích je již na příbalových letácích vytištěno varování: "Když už tento lék užíváte, nejezte grapefruity a nepijte grapefruitovou šťávu." (Nature Medicine 7, 29

Rizika ženšenu

22. února 2007 v 11:15 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Zajimavosti z medicíny
Rizika ženšenuOldřich Vinař
Publikováno: Vesmír 81, 477, 2002/8
Lidé si často myslí, že syntetické léky jsou nebezpečné už tím, že nejsou "přírodní", ale "umělé", představují si, že jejich organizmus ohrožuje "chemie". Jako by chtěli ignorovat, že i lidské tělo je konglomerátem složitých chemikálií.
Ženšen je výtažek z kořene rostliny Panax ginseng, který se už tisíce let v Orientu používá proti únavě, vyčerpanosti a poruchám pozornosti. Předpokládá se také (ale nebylo to prokázáno), že usnadňuje syntézu steroidních hormonů, tedy i hormonů pohlavních, a proto má zlepšovat i sexuální funkce.
Nedávno I. Vazquez a L. F. Aguera-Ortiz popsali, jak 56letá žena po užívání ženšenu onemocněla mánií. Mánie je vážná duševní porucha, která je jakýmsi opakem deprese: člověk je nezvykle aktivní, lehkomyslný, bývá přesvědčen o svých mimořádných schopnostech, kterými předčí ostatní lidi. V důsledku toho se snaží hrát dominantní úlohu v meziosobních interakcích, utrácí peníze, neuváženě navazuje erotické vztahy apod. Epizoda mánie v tomto případě odezněla poté, co nemocná přestala užívat ženšen.
Mánie je při užívání ženšenu jistě vzácná komplikace. Vzhledem k nemalému počtu lidí, kteří si dnes kupují různé prostředky "pro posílení" nebo "pro zlepšení paměti" v lékárnách volně, bez lékařského předpisu, je však dobré o tomto riziku vědět. Problémem totiž nemusí být jen jasně vyjádřená mánie, ale i určitá nepřiměřená aktivita a urychlení psychomotorického tempa. (Acta Psychiatrica Scand. 105, 76-78, 2002)

Hodnocení našeho zdravotnictví

22. února 2007 v 10:54 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  druhy zdravotnictví:
Hodnocení zdravotní péče podle pěti oblastí:

1. práva a informace pacientů
2. čekací doby
3. výsledky zdravotní péče
4. rozsah zdravotní péče
5. léková politika

České zdravotnictví bylo hodnoceno jako 4 nejhorší na 22. místě s 403 body (viz zde).

Za námi zůstalo jen:

23. místo Slovensko - 369 bodů
24. místo Lotyšsko - 365 bodů
25. místo Irsko - 359 bodů
26. místo Litva - 340 bodů

Z nových zemí EU skončilo před námi Polsko, které se umístilo na 21. místě s 409 body.

Na prvním místě byla Francie (576 bodů), druhé Holandsko (572 bodů) a třetí obsadilo Německo (571 bodů).
Do skupiny států, které překročily hodnotu 500 bodů patří Švýcarsko, Holandsko, Lucembursko, Německo, Belgie a Francie. Ostatní se pohybovaly mezi 400 - 500 body.

Když se v tomto hodnocení podíváme blíže na pacientská práva, je patrno, že v šesti případech jsme obdrželi nejhorší známku. Nejlepší hodnocení (3 body) jsme měli pouze ve svobodném výběru specialisty, ve zbývajících třech jsme dostali body 2.
Pokud by se zlepšil
- vztah lékaře k pacientovi jako rovnocenný vztah lékař - pacient
- upřesnila úloha ombudsmana
- dostupnost seznamu a kvality poskytované zdravotní péče
- možnost vystavení repetičního předpisu (napsat více balení během jedné návštěvy u chronických pacientů)
- poskytování informací o moderních způsobech léčby a léků
- přístup pacientů k e-mailu a adrese rodinného lékaře
- informace na webu či po telefonu,
dostali bychom se v hodnocení na 16.místo, před Británii, která obdržela 436 bodů.
Toto se dá splnit téměř okamžitě, bez velkých finančních nákladů.

Francie, která se umístila na 1. místě, má v závěru hodnocení napsáno: "Stát je pokročilý technicky a vlídný k pacientům. Má dobré výsledky, i když je přeci jenom trochu autoritativní. Chcete-li informace o zdravotní péči, klidně se zeptejte svého doktora".
Podobně kladné hodnocení získalo i Německo.

V České republice stále přetrvává určitý nerovnovážný stav mezi pacientem a lékařem. Paternalistické chování lékařů ( samozřejmě ne všech! ) bohužel pacienta zbytečně staví do submisivní role.
.

Měl by to být pacient, kdo rozhoduje o svém výběru poskytovatele zdravotní péče a způsobu léčby, za své zdraví by však měl být zodpovědný. To vše po předchozím důkladném rozhovoru se svým lékařem. Koneckonců je pacient i plátce daně, neměl by být z tohoto vyloučen. V USA je onkologickým pacientům doporučována návštěva konkurenčního onkologa, aby se pacient mohl rozhodnout, pro jakou léčbu se rozhodne.

Sideropenie a neostrá logika

21. února 2007 v 22:00 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Zajimavosti z medicíny
Sideropenie a neostrá logikaJosef Berger Publikováno: Vesmír 74, 56,1995/1
Železo je čtvrtým nejrozšířenějším prvkem na naší planetě. A přesto mnoho lidí trpí jeho nedostatkem. Důsledkem nedostatku železa, který označujeme jako sideropenii (řec. sideros - železo, penia - chudoba), může být úbytek krevního barviva hemoglobinu, tzv. sideropenická anémie. Sideropenickou anémií trpí asi desetina všech plodných žen a až přes šedesát procent žen má nedostatek železa bez pozorovatelného úbytku hemoglobinu.
Nemocný si nemusí být přítomnosti choroby vědom (zejména vzniká-li nedostatek železa pozvolna), nebo může trpět například únavou, bolestmi hlavy, pálením jazyka, někdy se projevuje nedostatek železa v chování (např. nutkavé pojídání ledu, omítky, hlíny mizí po užívání léků obsahujících železo).
Železo je součástí mnoha důležitých enzymů, které jsou pro život buněk nezbytné, neboť se zúčastňují buněčného dýchání a řízení mnoha biochemických procesů. Úbytek hemoglobinu je proto jen jedním z možných příznaků nedostatku železa, i když příznakem nejsnáze zjistitelným.
Odhadování nedostatku železa v organizmu je založeno na několika laboratorních vyšetřeních, zejména na stanovení hladiny hemoglobinu, na objemu červených krvinek, koncentraci železa, transferinu a feritinu v krevním séru a na vazebné kapacitě séra pro železo. To je příznivá situace pro automatické klinické využití počítačového expertního systému, který je schopen nejenom předložit návrh diagnózy, ale i vzít v úvahu vliv souběžně probíhajícího zánětu nebo podávání estrogenu.
Vysoké úspěšnosti počítačového expertního systému bylo dosaženo použitím tzv. neostré logiky (Pathology 26, 37 - 39, 1994). Při použití neostré logiky je například nejnižším hodnotám objemu červené krvinky (pod 66 fl) přisouzena jistota rovna +1,0 (tzn. nejvyšší jistota), že byl skutečně zjištěn nedostatek železa v organizmu. Nejvyšším hodnotám objemu krvinky (nad 90 fl) je naopak přisouzena jistota rovná -1,0, tzn. spíše jistota, že nedostatek železa v organizmu zjištěn nebyl. Hodnotám mezi 66 a 90 fl jsou přisouzeny jistoty mezi -1,0 a +1,0.
Uvedeným způsobem jsou rovněž ostatním měřeným charakteristikám přisouzeny hodnoty od -1,0 do +1,0, které vyjadřují stupeň jistoty, že daný laboratorní nález je odrazem nedostatku železa. Počítačový program potom pracuje s hodnotami nejistoty, které odpovídají naměřeným údajům. Napodobuje tím v některých rysech lidské myšlení, které umí pracovat s takovými "neostrými″ pojmy jako "poněkud″, "velmi″, "málo″ atp.
Při kontrole výsledků odhalil počítačový program nedostatek železa u všech prověřovaných osob. V 71 % zcela shodně se zkušeným živým expertem stanovil stupeň postižení nemocného. Neostrá logika v tomto případě umožnila vysokou spolehlivost expertního programu, který může v laboratoři pracovat bez nároků na mzdu, bez rizika subjektivních chyb a vzhledem k přijímání dat přímo ze zásuvek laboratorních přístrojů a rychlosti své práce rovněž bez nároků na čas. Rozhodnutí o následném způsobu léčby

Nemoc z bahna-malarie

21. února 2007 v 21:42 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Zajimavosti z medicíny
Podle statistik Světové zdravotnické organizace WHO je v současné době na celé planetě zhruba 400 milionů pacientů trpících malárií a jejich počet stále vzrůstá. Každoročně je zaznamenáno 200 - 300 milionů nových klinických případů a počet neregistrovaných se dá odhadovat jen stěží, ale vzhledem k nízké životní úrovni nejvíce postižených zemí bude asi vysoký. Jen v Africe podlehne malárii každoročně asi milion dětí.
V některých zemích je procento obyvatel nakažených malárií doslova neuvěřitelné. V Keni, kterou dnes obývá téměř 25 milionů lidí, má malárii 80 % z nich (aids "jen" 4 %). Ostatně Afrika, hlavně její subsaharská část, patří k nejvíce "sužovaným" oblastem. Pozoruhodná je situace v Indii. Zatímco v 60. letech tu byla choroba díky užívání DDT proti komárům prakticky vymýcena, dnes se opět vyskytuje u 39 % populace.
V závislosti na klimatických, ekonomických a sociálních podmínkách dochází v některých částech světa k epidemickému výskytu nemoci. Jedna z nejhorších epidemií posledních let postihla r. 1988 Madagaskar. Zahynulo při ní 25 000 lidí (0,2 % obyvatel ostrova).
Zarážející je dlouhodobý vývoj počtu nemocných. Několik prvních desítek let našeho století je celkem konstantní - okolo 500 milionů. V 50. a 60. letech výrazně klesá na 300 - 200 milionů. Pak ale dochází ke zlomu a případů opět přibývá. Tento trend se udržuje dodnes. Je způsoben jednak zvýšenou migrací lidí po celém povrchu Země, ale hlavně vznikem rezistence malarických plazmodií na chlorochin, jedno z nejužívanějších (a nejúspěšnějších) antimalarik.
Nemoc z bahnaJako první spatřil plazmodia1), prvoky z podřádu Haemosporina kmene Apikomplexa odpovědné za vznik malarie, Charles L. A. Laveran (1845 - 1922) r. 1880 (viz Vesmír59, 346, 1980/6). Bylo to v době, kdy panoval názor, že choroba vzniká ze špatného vzduchu (odtud i starší, exoticky znějící název bahenní zimnice). Vznikl pravděpodobně na reálném podkladě, neboť malárie skutečně převažuje ve vlhkých částech tropů. Nemá to samozřejmě nic společného s bahnem, ale s komáry rodu Anopheles, kteří pro svůj vývoj vodu nezbytně potřebují a kteří jsou jedinými"přenášeči" malárie (uvozovky jsou vysvětleny v popisce kobrázku). Na přenos plazmodií komáry upozornil jako první Manson r. 1895, autor myšlenky přenosu filárií hmyzem (viz Vesmír57, 247, 1978/5). Potvrdili to však až R. Ross a B. Grassi o tři roky později.
Přes veškeré poznatky se mýtus o původu nemoci v bahně dodnes odráží v etymologii slova malárie (mala aria = špatný vzduch) a zejména jeho francouzského ekvivalentu le paludisme (lat. palus, paludis = bažina).
Velký význam v historii výzkumů původců tohoto obávaného onemocnění má i objev stadií žijících mimo červené krvinky, která jsou odpovědna za jednu z největších záludností parazita. Nalezl je Garnham se spolupracovníky až r. 1948.
Choroba zvaná malárieVývojový cyklus plazmodií parazitujících u člověka je neobyčejně složitý (vizobrázek). Přesto jsou projevy onemocnění dosti jednotné. Charakterizují je pravidelné horečnaté záchvaty a sekundární anémie. Rozeznáváme malárii terciánu, kterou vyvolává Plasmodium vivax a P. ovale a u níž dochází k vzestupu teplot každý třetí den, malárii kvartánu způsobenou P. malariea, při níž se horečnaté stavy opakují jednou za čtyři dny, a malárii tropiku, jejímž původcem je P. falciparum, s nepravidelně se opakujícími horečkami každý den.
První klinické příznaky jsou velmi neurčité a prakticky nedovolují malárii bezpečně diagnostikovat. Nevolnost, nechutenství, nausea (nucení ke zvracení) či bolesti hlavy a končetin mohou poukazovat na celou řadu chorob. Klasický malarický záchvat se dostavuje až po 3 - 5 dnech a probíhá asi následujícím způsobem: Nemocný pociťuje nejprve mrazení, které rychle přechází v zimnici a třesavku. Po 15 minutách až dvou hodinách jsou vystřídány naopak horečkou, kdy teploty dosahují 39 - 41 °C. Srdeční tep se zrychluje na 120 - 145 tepů za minutu. Trvání horečnatých stavů může být velmi různé. Od 3 - 7 hodin u terciány a kvartány až po téměř nepřetržité (20 - 24 hodin) u tropiky. Konec záchvatu je provázen silným pocením a poklesem teploty často až pod hranici normálu.
Malarický záchvat je způsoben synchronizovaným rozpadem parazitovaných erytrocytů pacienta. S časem se pravidelnost záchvatů zpřesňuje. Proto se také může stát, že první, ne příliš pravidelné záchvaty nejsou ještě rozpoznány jako malarické. Diagnostikující lékař musí také počítat s tím, že v exponovaných oblastech dochází běžně k duplikované nákaze několika druhy plazmodií, nebo sice jedním a tímtéž druhem, ale opakovaně. V takových případech je pak periodicita záchvatů netypická.
Příčinou anémie je rozpad červených krvinek; nejvýraznější je u tropiky. Klesá i obsah hemoglobinu, který je metabolizován na hemosiderin. Oba procesy vedou k poruchám metabolizmu kyslíku, což je jeden z hlavních patogenních činitelů malárie.
Útok plazmodiíAby mohl parazit úspěšně parazitovat, musí být vybaven jistými schopnostmi, které mu dovolí proniknout do hostitele a ubránit se jeho obranným mechanizmům. Jen málokteří paraziti oplývají v tomto směru takovou "vynalézavostí", jako plazmodia. Někdy se dokonce zdá, jako by "počítala" i s tím, že se člověk bude bránit nejen svým imunitním aparátem, ale i léky, vakcínami ap.
Pronikne-li plazmodium (ve stadiu sporozoita) ze slinných žláz komára do krve člověka, musí se co nejdříve někde usadit. "Mizí" proto v buňkách jater, kde se rozmnoží a opět se navrací do krevního oběhu. Znovu však velmi rychle přisedá na povrch endotelových buněk (tvoří výstelku vnitřní stěny cév) a červených krvinek. První kontakt parazita s hostitelem zajišťuje vazba lektinu na povrchu plazmodia s glykoproteinem na membráně erytrocytu. Procesem, který nazýváme indukovaná fagocytóza ("donutí buňku, aby jej pohltila"), proniká parazit záhy i dovnitř. U erytrocytů je to ale obdivuhodný výkon, protože za normálních okolností fagocytovat neumějí. Plazmodium však stále není mimo nebezpečí. Hrozí mu filtrace krve slezinou, a proto "nutí" krvinky adherovat ke stěnám cév.
Dalším nebezpečím, které na plazmodium číhá v krvi a zprostředkovaně i uvnitř krvinek, jsou protilátky, které lidský organizmus během "jaterního" období stačí v hojné míře připravit. Pro takový útok má plazmodium připraveno v záloze hned několik úhybných manévrů. Předně je to tzv. S-antigen, bílkovina, přítomná hlavně v parazitoforní vakuole (vakuola v erytrocytu, v níž je uzavřeno plazmodium), ale bývá včleněna i do povrchové membrány erytrocytů. Nejdůležitější vlastností S-antigenu je jeho obrovská variabilita. Imunitní systém je nucen k nesmyslné produkci rozličných klonů B-lymfocytů tvořících protilátky. Tím se ovšem značně vyčerpává a oslabuje. Podobný důsledek má i další plazmodiový vynález - měnitelný antigenní kabát (u všelijakých parazitů je ostatně změna kabátu oblíbeným trikem). Povrchová membrána plazmodia je pokryta jedním typem proteinu. Vytvoří-li proti tomuto proteinu lidský organizmus protilátku, okamžitě nastupuje jiný kmen plazmodií s jiným povrchovým antigenem. Následuje příprava nové protilátky, nová obměna antigenu, a tak stále dokola. Plazmodium je ovšem v tomto závodu obvykle vždy o krůček napřed. O tom, že podobné závodění lidskému organizmu na obranyschopnosti zrovna nepřidá, není třeba ani hovořit.
Kromě antigenního kabátu jsou však v povrchové membráně parazita i některé další, funkčně nepostradatelné proteiny. Aby se nestaly kořistí protilátek, jsou maskovány mnohonásobně se opakujícími sekvencemi aminokyselin. Protilátková imunita je namířena proti nim, místo aby blokovala bílkoviny, které plazmodium potřebuje ke svému životu.
Dalším pozoruhodným patentem je schopnost plazmodií vyvolat polyklonální aktivaci lymfocytů T i B. Do řad obrany je tak vnesen naprostý chaos a dochází k produkci obrovitého množství buněčných linií a protilátek, často namířených i proti molekulám lidskému organizmu vlastním. Rozbíhají se autoimunitní reakce a imunitní aparát je natolik dezorientován, že není schopen účinné obrany proti plazmodiím.
Plazmodia jsou však schopna imunitu i potlačit (tzv. imunosuprese). Dochází pak ke snížení schopnosti buněk T a B odpovídat na antigen. Makrofágy pod tímto vlivem přestávají prezentovat odchycené antigeny na svém povrchu a klesá u nich i produkce lymfokinů, molekul sloužících ke komunikaci s ostatními buňkami imunitního systému.
Člověk se bráníZ předchozích řádků by se mohlo zdát, že lidský organizmus je proti plazmodiím, která pronikla do jeho vnitřního prostředí, úplně bezbranný. Pravý opak je však pravdou.
Významnou roli při obraně organizmu hraje slezina. Velmi důležitá je zejména její architektura, neboť erytrocyty jsou nuceny protáhnout se při průchodu úzkými štěrbinami v její tkáni. To dokáží pouze ty, které jsou dostatečně plastické. Parazitované krvinky plasticitu ztrácejí a jsou odchyceny a zničeny. Proto se tedy plazmodia snaží přimět erytrocyty k cytoadherenci na výstelku cév.
Celá řada mechanizmů se snaží zabránit parazitům v proniknutí do erytrocytů. Metabolizmus totiž neumožňuje plazmodiím dlouhodobý pobyt mimo buňku a nedostanou-li se včas "dovnitř", zahynou. V mezibuněčném prostoru jsou navíc silně ohrožovány "útoky" protilátek, a následně na to buněk pohlcujících protilátkami značené částice.
Blokáda fagocytózy může vzniknout např. tím, že plazmodium není schopno adherovat (připojit se) k povrchu červené krvinky. Přímo na povrchu parazita je také přítomen protein PMMSA (plasmodium merozoite membrane surface antigen). Naváže-li se na něj protilátka, není plazmodium schopno indukovat fagocytózu. Obdobným způsobem brání kontaktu obou buněk i protilátky proti dalším povrchovým molekulám (jako jsou GPS, RESA ap.).
Je-li plazmodium pohlceno erytrocytem spolu s protilátkami, dochází často k zastavení dalšího vývoje parazita. Protein PfEMP1 je odpovědný za přisedání parazitovaných erytrocytů k endoteliím. Pokryjí-li jej protilátky, nemůže plnit svou funkci a erytrocyty jsou odfiltrovány slezinou.
Vakcinace a léčbaPři reakci organizmu na lidská plazmodia se nejvíce uplatňuje humorální neboli protilátková odpověď. Zdálo by se tedy, že vakcinace je správnou cestou, jak zamezit bezuzdnému "řádění" plazmodií. Celá záležitost má však hned několik háčků.
Člověka napadají čtyři druhy plazmodií (viz tabulku). Proti každému z nich je nutno mít jiné protilátky. Specifických protilátek je třeba i proti jednotlivým vývojovým stadiím parazita, neboť jiné antigenní struktury jsou na povrchu sporozoitů, jiné na povrchu merozoitů, ještě jiné u gametocytů a odlišné jsou i u intracelulárních stadií v buňkách jaterního parenchymu (hepatocytech) a erytrocytech. U nepohlavních stadií jde antigenní variabilita ještě dále - až na úroveň klonů. Přitom vakcinace proti některým stadiím (např. gametocytům) je z hlediska pacienta bezvýznamná, neboť se v jeho těle objevují až v době pokročilého rozvoje onemocnění. Jediným významem takové imunizace je přerušení vývojového cyklu parazita. Přes všechny tyto problémy je dnes právě do vakcinace vkládáno nejvíce nadějí jak ze strany parazitologů - badatelů, tak ze strany lékařů.
Člověk může získat imunitu i přirozenou cestou, avšak pouze při dlouhodobém (mnohaletém) styku s antigeny plazmodií. Imunita je ale nesterilní (částečná) a nestabilní, tzn. že mimo malarickou oblast brzo mizí. K jejímu udržení je potřeba opakovaný a stálý styk s antigenem. To jsou také důvody, proč se ani umělá imunizace (vakcinace) nesetkala s příliš velkým úspěchem. V současné době se tedy používají spíše léčebné preparáty zasahující přímo do metabolizmu plazmodií.
První látkou, která se k léčbě malárie začala s úspěchem užívat, byl proslulý chinin. Ovšem již peruánští indiáni věděli o léčivých účincích chinovníků (Cinchona spp.) a je známo, že v 16. a 17. století jej k léčbě malárie skutečně užívali. Později od nich tuto znalost převzali Španělé. Dnes se chinin podává výjimečně pacientům, u nichž jiné léky nezabírají, nebo těm, kteří dnes užívané léky nesnášejí. Má však řadu nepříjemných účinků. Je velmi hořký a při delším užívání vyvolává poruchy zraku a sluchu, bolesti hlavy, hučení v uších a u těhotných žen může vést k potratu. Neúčinkuje na gametocyty a vývojový cyklus plazmodií není tedy přerušen. Řada kmenů je dnes navíc proti chininu odolná.
V 50. letech se začaly při léčbě malárie užívat látky na bázi 4-aminochinolinů, zejména chlorochin. Ve své době šlo (a dodnes vlasně ještě jde) o velký objev, do něhož se vkládalo mnoho nadějí. Účinky chlorochinových preparátů se projevily výrazným poklesem počtu nemocných a zdálo se, že na seznamu "vyřešených" případů medicíny přibude další z obávaných chorob lidstva.
První zprávy o odolnosti plazmodií proti chlorochinu (obrázek) však na sebe nechaly čekat jen krátce. Již počátkem 60. let jsou z celého světa hlášeny případy odolných kmenů, hlavně druhu P. falciparum a v 70. letech začal počet malariků opět vzrůstat. Situace se znovu stala beznadějnou. Přispěl i zákaz používání insekticidů na bázi chlorovaných uhlovodíků (DDT, HCH). Komáři, v některých oblastech již silně potlačení, se začínají vracet na svá stanoviště a tato situace trvá dodnes. I když...
Nová nadějesvitla r. 1972, kdy byl "objeven" nový preparát s antimalarickými účinky. Pochází z Číny, kde jej k léčbě malárie užívá tradiční medicína již více než 2 000 let. Číňané jej nazývají čin-hau-su a příslušníkům euroamerické kultury je znám jako artemisinin (obrázek). Jak již napovídá název, byl izolován z pelyňku (Artemisia annua). Jeho struktura je úplně odlišná od struktury chlorochinu a také mechanizmus účinku bude zřejmě jiný, prozatím však není v detailech znám.
V současné době probíhá testování celkem tří preparátů na zvířatech. V době, kdy se k vám dostane tento článek, bude pravděpodobně již první z nich v distribuci. Byl nazván artemether a je k dostání ve Francii a v první polovině r. 1994 bude prodáván i v jiných státech. Jde však o olejnatou emulzi, která je pro praktické použití méně vhodná. Příjemnější v tomto směru bude zřejmě arteether, který se v podobě tablet zkouší nyní v Holandsku. O jeho volném prodeji se uvažuje zhruba od r. 1995. Cena týdenní dávky se bude pohybovat okolo 12 USD. Konečně i Číňané připravují vlastní medikament pod komerčním názvem artesunate.
Sdělovací prostředky i sami vědci hovoří o nových lécích v superlativech. Nízká cena, relativní dostupnost, fantastické účinky. Kupříkladu arteether dokáže prý během 24 hodin zcela vyčistit krev od parazitů. Také rezistenci na artemisinin budou prý plazmodia získávat jen obtížně.
Střízlivější část odborníků je však opatrná. Zřejmě právem. Nejsou si tak zcela jisti "neschopností" plazmodií, neboť ta nás již několikrát dokázala přesvědčit o opaku a není důvod, proč by to tedy nedokázala i nyní. WHO proto navrhuje podávat nové preparáty pouze u vážných komplikací, jako je např. mozková malárie, nebo tehdy, selžou-li všechny jiné způsoby léčby. Může se tak výrazně prodloužit doba, kterou budou plazmodia pro vytvoření rezistence potřebovat.
Poznámky 1)Domnívám se, že počeštěný latinský rodový název plazmodium je vhodnější než český výraz zimnička, který je mi znám pouze z učebnic, ale nikdy jsem jej neslyšel nikoho vypustit z úst, zatímco o plazmodiích hovoří parazitologové docela běžně.č.vesmír

Primární péče v ČR

21. února 2007 v 20:45 | MUDr. K a č a r a s Dimitris |  Primarní péče
Primární péče
PP
  1. je definovaná jako koordinovaná , komplexní a individuální péče poskytovaná jak na úrovni prvního kontaktu na úrovni občana se zdravotním systémem,tak na základě dlouhodobého kontinuálního přístupu.
  2. je souborem činností poskytovaných zejména zdravotnickými pracovníky(podpora zdraví, prevence nemocí,vyšetřováním, léčením, rehabilitací a ošetřováním.
  3. činnosti jsou prováděny v co nejblíže k bydlišti, případně v jeho domácím prostředí.
  4. zahrnuje primární péči i široké spektrum zdravotně sociálních úkolů respektujících bio-psycho-sociální aspekty člověka.
  5. je péči nepřetržitě dostupná, pracující v úzké návaznosti na ostatní na ostatní složky zdravotnického systému( sekundární, terciální).
Poskytovatelé:
· praktický lékař pro dospělé-GP,FD
· praktický lékař pro děti a dorost
· pracovníci domácí péče
· komunitní péče
· gynekolog
· stomatolog
· RZP
· LSPP
  1. cílem koncepce PP v ČR je posílení role PL jako role gate keepera-strážce koordinátora systému a posílení významu PP-studie PHARE
· Posílení významu PP- deklarace
· Posílení koordinační role PP-posílení preventivní role a role gate keepera
Posílení integrace zdravotní péče a sociální péče-PL jako koordinátor mezi primární a sociální péči

Domácí paliativní léčba:

20. února 2007 v 8:04 Domácí paliativní léčba:
Přesvědčivým svědectvím o tom, že kvalitní paliativní péče je účinnou odpovědí na současné palčivé problémy a že se může stát cestou k radikálnímu zlepšení péče o umírající a jejich rodiny, je její velmi rychlý rozvoj, k němuž ve světovém měřítku navzdory mnohým překážkám došlo.
První moderní paliativní zařízení, jehož založení je možné považovat za jeden klíčových milníků zrodu moderní paliativní péče, Hospic St. Christopher's v Anglii, vzniklo v roce 1967. Po 35 letech, v roce 2002, bylo již ve více než 100 zemích po celém světě evidováno více než 8000 zařízení paliativní péče (z toho cca 3000 v Evropě a 4000 v Severní Americe). Především v posledních dvou desetiletích došlo zejména ve vyspělých státech k velmi rychlému rozšíření paliativní péče. V USA tak například v roce 1982 využívalo přednosti paliativní péče 25 000 pacientů, o dvacet let později, v roce 2002, však již 885 000.
Skutečnost, že paliativní péče musí být jednou z prioritních oblastí rozvoje zdravotnické péče a že občané mají právo na její všeobecnou dostupnost, byla v posledním desetiletí opakovaně zdůrazněna mnohými významnými celosvětovými, evropskými i národními institucemi.
Světová zdravotnická organizace považuje již od začátku 90. let 20. století rozvoj kvalitní paliativní péče za jednu ze svých priorit.Význam dlouhodobého rozvoje paliativní péče umocňují nastávající demografické změny ve vyspělých státech, charakterizované rapidním nárůstem podílu starších věkových kategorií na celkové populaci.

Současná situace v ČR

· V České republice umírá ročně v průměru kolem 105 000 lidí.
Pouze cca 1% z nich se dostává specializované paliativní péče.
· Tři čtvrtiny úmrtí nastávají ve věku nad 65 let, polovina ve věku nad 75 let.
· Hlavními příčinami úmrtí jsou nemoci kardiovaskulární, cerebrovaskulární, nádory a nemoci dýchacího ústrojí (celkem více než 85 % všech úmrtí).
· Ve většině případů úmrtí nastává jako komplikace nebo letální vyústění chronického progresivního onemocnění.
· Data o úmrtích jsou zpracovávána pouze z hlediska příčiny a místa úmrtí, chyby a zkreslení ve vyplňování formulářů nejsou výjimkou.
· Data ze zdravotních pojišťoven nejsou dostupná, ačkoli jsou pro mapování současné situace naprosto nezbytná.
· Žádná instituce v České republice nemonitoruje kvalitu péče o umírající. Standardy této péče nejsou vypracovány.
· naléhavá potřeba:
· Rozvoj domácí paliativní péče (včetně zapojení praktických lékařů a stávajících zdravotnických a sociálních služeb).
· rozvoje nových forem paliativní, v prvé řadě především domácí péče
· o zkvalitnění péče o umírající,
o radikálního zvýšení dostupnosti moderní paliativní péče,

o zásadního zlepšení péče o umírající ve zdravotnických a sociálních institucích, především v léčebnách dlouhodobě nemocných a domovech důchodců.
Projekt Paliativní péče v ČR
Projekt usiluje o zásadní zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné, umírající a jejich rodiny v ČR. Jeho cílem je zlepšit informovanost odborné i laické veřejnosti o možnostech moderní paliativní péče a prosazovat principy kvalitní péče o umírající v celém systému zdravotní a sociální péče.
Nositelem projektu je Hospicové občanské sdružení Cesta domů. Činnost sdružení se zaměřuje na dvě navzájem se doplňující oblasti:
založilo a provozuje v Praze domácí hospic, který nabízí konkrétní pomoc rodinám, které se rozhodly pečovat o své umírající blízké doma;
usiluje o strukturální společenské a legislativní změny, které by umožnily rozšíření kvalitní péče o umírající v České republice.
Standarty domácí paliativní léčby:

Péče o umírající(hospic)

20. února 2007 v 8:03 Péče o umírající(hospic)
-Sestra spolupracuje s odborníkem z hospicového hnutí(HH) nebo má sama dané znalosti.
-sestra sleduje a poskytuje specifické potřeby umírajícím v domácím prostředí
-sestra pomáhá při sepsání závětí nebo schopnost sepsání žádosti do hospice
-sestra doprovází umírajícího, minimalizuje samotu a opuštění
-sestra poskytuje paliativní léčbu
Hospic
Hospic je specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči, tedy péči zaměřenou na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské (kurativní) péče zaměřené na léčbu nemoci.

V principu to znamená, že před tím, než se těžce nemocný člověk dostane do hospicu, byli vyčerpány všechny ostatní možnosti léčby. Hospic je určen pro terminálně nemocné. Neslibuje uzdravení, ale také nebere naději. Neslibuje vyléčení, slibuje léčitelnost. Před tím, než se nemocný dostane do hospicu, měl by být o svém stavu informován. Bohužel, to se tak někdy nestává, což pak ztěžuje situaci jak pacientu samotnému, jeho rodině, tak i odbornému týmu v hospici.

Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti, a z jeho potřeb: biologických, psychologických, sociálních a duchovních. V hospicích je akcentován duchovní rozměr péče, který obyčejně v nemocnicích chybí. Proto jsou standardně jako součást profesionálních týmů v hospicích navíc přítomní sociální Hospic je součástí širšího konceptu medicínské péče známé jako paliativní medicína. Jaká forma hospicové péče se v každé zemi vyvine, záleží na místních zákonech, způsobu financování zdravotní péče a v neposlední řadě na výši myšlení lidí, kteří o těchto věcech rozhodují. Tam, kde má kvalita života nemocného přednost před ekonomickým aspektem, se dá předpokládat, že i hospicová péče je rozvinutá více. Jak uvádí MUDr. Svatošová ve své knize, bylo také zjištěno, že všude, kde vznikli hospice, bylo časem zaznamenáno výrazné zlepšení péče o umírající i v nemocnicích.

Běžně ve světě se hospicová péče rozděluje do tří forem:

1. Domácí hospicová péče
je pro nemocného zpravidla ideální, ale ne vždy dostačující. V Čechách a na Slovensku zatím není moc rozvinutá. Dobrý systém je praktikován v Rakousku. Předpokládá určitou úroveň rodinného zázemí, které často schází, nebo se dlouhou službou nemocnému unaví a vyčerpá, nebo je ošetřování touto formou příliš náročné pro rodinné příslušníky.

2. Stacionáře - denní pobyty
Pacient je v tomto případě přijat ráno a odpoledne, nebo večer se vrací domů. Tenhle způsob připadá do úvahy u nemocných z blízkého okolí hospice, pokud u nich nestačí domácí péče.

3. Lůžková hospicová péče
Je aktuální zejména tehdy, když předchozí dvě formy nestačí, nebo nejsou vůbec k dispozici. V případě, že je i možnost výše uvedených dvou forem, po zlepšení zdravotního stavu nemocného, nebo zotavení jeho rodiny, se může vrátit do domácí péče.pracovník, psycholog, teolog. Přijímání jsou ovšem všichni nemocní bez ohledu na vyznání. Podobně je to i s personálem. V Čechách i na Slovensku jsou zakladateli hospiců církve nebo řády
Hospic nemocnému garantuje, že
- nebude trpět nesnesitelnou bolestí
- bude vždy respektována jeho lidská důstojnost
- v posledních chvílích nezůstane osamocen


Důraz v myšlence hospicu se klade na kvalitu života nemocného, a to až do jeho posledních chvil. V hospicové péči se snaží naplnit dny nemocného životem, doprovázet jeho i jeho příbuzné, kteří přestože trpí současně s ním, hrají nezastupitelnou roli v hospicové péči. V hospicích se nepouští ze zřetele rodina ani po smrti zesnulého.

Úkolem hospice je pomáhat a sloužit. Nedává si za cíl odstranit utrpení. Hospic respektuje smrt jako nedílnou a přirozenou součástí života.

Filozofie hospicu vyžaduje hluboce lidský a současně profesionální přístup stejně tak, jako i týmovou práci všech zúčastněných, včetně dobrovolníků, kteří tvoří neoddělitelnou část těchto týmů.

Kdo může v hospici pracovat? Mimo vysoce odbornou dovednost ve svém povolání to musí být lidé, kteří mají skutečně a bezvýhradně rádi lidi. Současně to jsou lidé, kteří jsou vyrovnáni se svou vlastní konečností, smrtelností. Důležitou částí týmů hospicové péče jsou i dobrovolníci.

Kdo se cítí být povolán k tomu, aby nemocného doprovázel, potřebuje mít základní předpoklady k vytvoření účinného terapeutického vztahu. Především se musí učit trpělivě naslouchat a být pro druhého celou svou osobností přítomen. Ani nevyslovená prosba by neměla být přeslechnuta. Cesta k nemocnému není vždy otevřena, a proto je nezbytná ochota v kteroukoli denní i noční dobu vyslechnout jeho stesky a spolu s ním se pokoušet najít odpověď na otázky, které ho znepokojují.

Zdravotníci kolem nemocného, a to na všech úrovních, zde mají svou nezastupitelnou úlohu. Mimo to duchovní, psychologové, dobrovolníci. Například v anglicky mluvících zemích říkají dobrovolníkům v této oblasti "listeners", tedy "naslouchající". To odhaluje další aspekt duchovních potřeb nemocného. Potřebu být vyslyšen, potřebuje, aby mu bylo nasloucháno.
CO DĚLAT, KDYŽ NĚKDO POTŘEBUJE HOSPICOVOU PÉČI?
Pro přijetí na hospicové lůžko je indikován pacient, kterého jeho postupující choroba ohrožuje na životě, potřebuje paliativní léčbu a péči, (především symptomatickou) a současně není nutná hospitalizace v nemocnici a není možná, nebo nestačí péče domácí.

Nejčastěji se jedná o nemocné s pokračujícím onkologickým oněmocněním, s potřebou kontroly a léčby bolesti nebo s potřebou ošetrovatelsky náročné preterminální péče. Jak již z toho vyplývá, hospic není pro každého nemocného. A už vůbec není nic povinného.

Jediným kritériem pro přijetí je zdravotní indikace nemocného a jeho svobodný informovaný souhlas. Každý hospic by měl mít formulář žádostí o přijetí, který si můžete vyzvednout přímo vy nebo ošetřující lékař nemocného v hospici (nebo telefonicky), vyplnit a pak se svým ošetřujícím lékařem a lékařem v hospici prohovořit. Ten rozhodne o daším postupu. Přesný postup se bude v každém jednotlivém hospicu pravděpodobně lišit. Kontaktujte nejbližší hospic ohledně úplných informací a postupu při přijímání.
čtyři kritéria indikace a naléhavosti přijetí:

a) postupující nemoc pacienta ohrožuje na životě
b) je nutná paliativní (úlevná) léčba a péče
c) nepotřebuje akutní ošetření nebo léčbu nemocniční
d) domácí péče nestačí nebo není možná


Žádost

o přijetí pacienta do Hospice
Jméno a příjmení pacienta:
Rodné číslo: Pojišťovna:
Stav: Povolání (i dřívější):
Adresa trvalého bydliště:
Bydlím doma
sám: ano£ ne£ s kým
Adresa nynějšího pobytu pacienta:
Tel. domů: Tel. spojení nyní:
Odesílající lékař:
Praktický lékař:
Jméno: Tel.:
Jméno: Tel.:
Adresa:
Adresa:
Nejbližší osoba pacienta (příbuzná nebo jiná osoba, kterou si určil pacient):
Jméno a příjmení: Vztah:
Adresa:
Tel. ve dne: Tel . večer a v noci:
Kdo převezme péči o pacienta po event. propuštění
(není-li shodná s nejbližší osobou):
Jméno a příjmení: Vztah:
Adresa: Tel.:
Diagnózy - uveďte priority podle závažnosti příznaků, event. přiložte propouštěcí zprávu:
Známé alergie:
Kuřák (ANO - NE): Dieta:
LEGISLATIVA

Více než deset let v ČR lůžkové hospice usilovaly o legislativního zakotvení. Teprve v létě 2006 po interpelaci lidoveckého poslance Janečka Poslanecká sněmovna do zákona č.48/1997 Sb. doplnila §22a s názvem "Zvláštní ústavní péče - péče paliativní lůžková - ve znění: Léčba paliativní a symptomatická o osoby v terminálním stavu poskytovaná ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu." Po následném schválení Senátem a prezidentem republiky tato novela nabyla platnosti. Domácí (mobilní) hospic bohužel dosud v naší legislativě definován není (stav k XI/2006) a problém čeká na vyřešení.

Realizace KP v zemích 3.světa

20. února 2007 v 8:02 Realizace KP v zemích 3.světa
V zemích 3 světa je zdravotní péče na velmi nízké úrovni, bud zcela chybí nebo je jen místní a nedostačující. Vytvořit komunitní plán je cesta tzv. ode prázdného dna.
Co dělat?
1- Zmapovat zdravotní situaci v dané zemi a najít vhodné místo pro realizaci humanitárního a rozvojového programu.-seznámit se tradicemi,zvyky,přírodou,polit. situací, geografii..atd
2- Navštívit řadu míst vhodných k tomuto účelu ,zmapovat zdravotní situaci v této zemi a najít vhodné místo pro realizaci humanitárního a rozvojového programu.Využít nějakého zdravotnického objektu k tomuto účelu.Doporučit ho k rekonstrukci a následným dalším aktivitám humanitární pomoc v jednání s úřady projektu .
3-Navázat kontakty s výrobci zdravotnického materiálu, léků a zdr.techniky
4-Provést zdravotní jištění dané oblasti, co a které nemoci je potřeba postihnout ,sledovat, léčit.dispenzarizovat.
Např.porody ve většině nejchudší Afriky probíhají tak, že si rodička dojde několik kilometrů do zdravotnického zařízení, tam porodí a již po jedné až dvou hodinách odchází s narozeným dítětem, zabaleným do špinavých hadrů, opět domů. Naším cílem je, aby matka a dítě byly alespoň 24 hodin sledovány v zařízení a odcházely domů až druhý den
5-Otázka nezávadnost vody... nebo stálá závislost na vodě dešťové?
celý objekt musí mít zajištěnou nezávadnou vodu. Ve spolupráci s místními lidmi a organizacemi je nutné toto realizovat rychle.
Např vyhloubit studnu do hloubky třiceti metrů, která poskytne dostatek vody celému zařízení. Zakoupení výkonného čerpadla a plastovou nádrž na čtyři tisíce litrů, ze které je samospádem voda dopravována do všech místností ambulance.
6-Vypracovat např. podle potřeby a složení komunity samostatný projekt na rekonstrukci rozestavěných budov.
7-Zorganizovat výjezdy studentů medicíny, českých lékařů a specialistů, kteří by zde formou odborných stáží pracovat buďto krátkodobě, nebo i déle. Rovněž je dobré v plánu také zapojení zdravotnických škol do projektu a vytvoření osvětových programů týkajících se osvěty, prevence a léčby HIV/AIDS, malárie a samozřejmě i dalších chorob, péče o narozené dítě a další. Tím se docílíme životnost projektu i získání dalších větších finančních prostředků
8- zapojit urychleně místní obyvatelstvo do spolupráce, vyškolit tým odborníků, tak aby projekt mohl existovat funkčně,finančně, odborně na všech úrovních při poskytovaní péče komunitě.

primární sféry KP u nás:

20. února 2007 v 8:00 primární sféry KP u nás:
sestry v ambulantních zařízeních,
Domácí péče,
Hospicové péče
Ošetřovatelská péče pro handicapované
Ošetřovatelská péče o umírající
Domácí paliativní péče
Ošetřovatelská péče o seniory
Ošetřovatelská péče o nemocné v gynekologii a porodnictví
Ošetřovatelská péče v chirurgických oborech
Ošetřovatelská péče v interních oborech
Ošetřovatelská péče v neurologii
Ošetřovatelská péče o nemocné s onkologickými chorobami
Ošetřovatelská péče o dítě
Ošetřovatelská péče o nemocné s duševními poruchami
Ošetřovatelská péče v oftalmologii
Ošetřovatelská péče v otorinolaryngologii
Ošetřovatelská péče v dermatovenerologii
Ošetřovatelská péče ve stomatologii
Ošetřovatelská péče u žen v perioperačním období
Ošetřovatelská péče u těhotných žen
Ošetřovatelská péče o těhotnou ženu při fyziologickém porodu
Ošetřovatelská péče o novorozence
Ošetřovatelská péče o těhotnou ženu s rizikovým těhotenstvím
Ošetřovatelská péče o těhotnou ženu při nepravidelném porodu
Ošetřovatelská péče v šestinedělí
Ošetřovatelská péče u ženy s poruchou cyklu
Výchova ke zdraví
Ošetřovatelská péče o drogově závislé či jiných návykových látkách
Ošetřovatelská péče o nemocné s postižením AIDS

Příklad: KP u nás

20. února 2007 v 8:00 Příklad: KP u nás
NÁVRH např. vytvořit DP(komunitní plán) pro 4 hlavní cílové skupiny:
1.SKUPINA PRO SENIORY
2.SKUPINA PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ
3.SKUPINA PRO DĚTI A MLÁDEŽ
4.SKUPINA PRO OSOBY V KRIZI, DROGY A ETNICKÉ MENŠINY
Organizace participující na kom.plánu:
Městský úřad -odbor sociálních věcí a zdravotnictví, Dům s pečovatelskou službou, Městská nemocnice, Centrum pro zdravotně postižené, Klub aktivního stáří, Klub seniorů, Charitní domov, Domov - penzion pro důchodce…. atd.
Návrh :
komunitního plánu péče za účelem vedení procesu konzultací o rozvoji a útlumu sociálních služeb a programů v dané oblasti např.v letech 2004, 2005, 2006. Návrh musí byt vytištěn a následně by s ním měla být seznámena široká veřejnost a vyzvána k aktivnímu zapojení do procesu konzultací.
Smyslem celého projektu je dát co největšímu počtu občanů z celého regionu možnost ovlivnit řešení problémů jejich každodenního života, v tomto případě sociálních služeb ,. Do procesu bude zahrnuta politická reprezentace města, odborná veřejnost.
Cíle:
1. středem pozornosti je klient a jeho potřeby
2. flexibilita nabídky služeb dle potřeb klienta
3. zajištění a rozšíření sociálních služeb
-. podpora politické reprezentace - sociální služby jsou jednou z priorit .
- nalezení nových zdrojů financování služeb
-. rozšíření spolupráce v regionu
4. plnohodnotné využití volného času -
rozvoj duševního a fyzického zdraví
5. systematické vzdělávání personálu
6. denní stacionáře …
- zapojení seniorů a zdravotně postižených občanů do společenského života
-odvrácení dopadu osamělosti a nepotřebnosti občanů
- zvýšení zájmu ze strany veřejnosti
7. zvyšování kvality života
8. informovanost obyvatelstva o sociálních službách
-. rozvoj dobrovolnické činnosti
- zmapování potřeb občanů
9. podpora programů sociálně :
právního poradenství
10. snižování nezaměstnanosti
SLABÉ STRÁNKY OHROŽENÍ cíle:(hrozby)
1. nebezpečí nedostatku finančních prostředků na provoz
a. snížení kvality a kvantity služeb v důsledku nedostatku financí
b. absence zařízení nebo nevyhovující stávající objekty
2. sociální služby nebudou prioritou politické reprezentace
3. nedostatečná kvalifikace personálu - přemíra administrativy
4. nedostatečná koordinace práce - absence supervize
5. absence pro-rodin
Opatření, která vedou k naplnění cíle :
-odborná pomoc nemocným i pečujícím
rodinám, zajišťována týmem Mobilního hospice
( především léčba a monitorování bolesti,
dušnosti a dalších fyzických symptomů, ale
také úzkosti, strachu. deprese a bezmoci)
-nácvik ošetřovatelských dovedností v rodině
-podpora v náročných situacích, především
v době bezprostředně při a po úmrtí, člena
rodiny
-psychická podpora (doprovázení) nemocného a
pečujících rodin dobrovolníky
-edukace dobrovolníků
-přednášková činnost pro lékaře

Model Pendrerová

20. února 2007 v 7:58 Model Pendrerová
Model Pendrerová:
Tento model jej založen na teorii sociálního učení, na základě kterého se reguluje chování, které odporuje zdraví.
To je podmíněno :
1. kognitivně -perceptuálními faktory (člověk vnímá svoje zdraví a má potřebu si ho chránit)
2 modifikujícími faktory:
· demografické faktory jako věk, pohlaví,etnicitu
· biologické charakteristiky např. hmotnost
· interpersonální vlivy např. postoj k jiným, rodinné vlivy
· situační faktory, jako postoj ke zdravé výživě, pohyb atd.
· faktory behaviorální(chování,konání) jak se vypořádat se stresem

Model Neumannová

20. února 2007 v 7:57 Model Neumannová
Usiluje o dosažení vyváženosti klienta neboli stability a integrity holistickým pohledem.
· Pohled na jednotlivce bio-psycho-sociální bytost v dynamické vzájemné závislosti a interakci s jejím vnějším i vnitřním prostředí
· Sestry pečují a jednotlivce , rodinu a komunitu po dobu celého života a to jak ve zdraví tak nemoci
· Péče je poskytovaná v individuálních formách i integrovaných kategoriích a je zaměřen na primární, sekundární a terciální prevenci
· Funkce sester jsou samostatné,ale spolupracují ve vzájemném vztahu s klienty a ostatními členy zdravotnického týmu.
Stěžejní úloha prevence, výchova ke zdraví a v případě poškození zdraví.Interdisciplinární přístup k péči.

Úloha sestry v komunitní péči:

20. února 2007 v 7:56 Úloha sestry v komunitní péči:
Je zaměřena na primární péči tehdy, jestliže ochraňuje a udržuje zdraví populace a to integrovanými zručnostmi a vědomostí z ošetřovatelství a vědomostí a zručností z veřejného zdraví.
Standarty, kterými se řídí (oš.forma)
1. sestry se rozhodují v praxi n základě teoretických vědomostí
2. sestry systematicky sbírají ucelené informace a přesné údaje
3. sestry analyzují údaje, které zjistily o jednotlivci,rodině a komunitě a ty formulují v ošetřovatelství
4. připravují plány pro všechny úrovně prevence a ty specificky určují ošetřovatelské aktivity individuálně(jedinečně) zaměření na potřeby klientů.
5. řídí se plánem a jeho plněním, chrání, podporují, udržují a obnovují zdraví, předchází chorobám a starají se o rehabilitaci.
6. sestry zaznamenávají odezvy odezvy z komunity,rodin i jednotlivců zda intervence vedly k plnění cílů a zpětnou vazbu, které vedou k revizi databáze a plánů.
7. sestry se navzájem setkávají a porovnávají své názory,aby se ujistily o kvalitě ošetřovatelské praxe. Tímto rozvíjí profesi a podporují profesionální růst.
8. sestry spolupracují i s ostatními členy týmu, kteří se starají o zdraví , také s reprezentanty komunity při odhadu, plánování, uskutečňování a zpětné revizi programů pro komunitní zdraví.
9. sestry se podílejí na výzkumu, tím přispívají k rozvoji teorie i praxe ošetřovatelství.
Řízené modely:
1. Neumannová
2. Penderová

K o m u n i t n í p é č e

20. února 2007 v 7:55 Komunitní péče
Pod pojem komunitní péče lze zahrnout mnoho různých činností:
-mohou to být služby a programy, které aktivizují občany, aby sehráli aktivní roli
v rozvoji a provozu sociálních služeb a v pomoci sociálně potřebným lidem. Od
pomoci týraným dětem, přes řešení mobility u starých lidí až k řešení kriminality
v ulicích
-může to být péče a podpora, kterou poskytují rodiny, partneři a sousedé svým
příbuzným nebo přátelům, kteří jsou přestárlí, nemocní, postižení nebo neschopní
se o sebe plně starat nebo práce neprofesionálů - dobrovolníků v domovech
důchodců či ústavech sociální péče.
-může se také jednat o diagnózu potřeb jednotlivce prováděnou sociálními úřady
a pracovnicemi, které budou následně poskytovat poradenskou službu týkající se
toho kam se má člověk obrátit, aby byly uspokojeny jeho potřeby
-je to zároveň nový způsob organizování a financování všech služeb. Důraz se
klade především na to, aby samosprávy plánovaly a rozvíjely služby společně
s odborníky z praxe, nevládním sektorem a uživateli péče.

Zdraví pro všechny ve 21 století

20. února 2007 v 7:53 Zdraví pro všechny ve 21 století
SZO přijala na svém zasedání v roce 1998 program viz výše.Je to kompletní strategie, jak dosáhnout v prvních dvou desetiletích 21.století podstatného zlepšení zdraví lidí v evropských státech. Nejde o nařízení,ale o doporučení a návod k dosažení pokroku úrovni zdraví a zdravotní péče. Program zdůrazňuje tři zásady:
zdraví jako základní lidské právo,
jako rovnost a solidaritu lidí v otázkách zdraví a
jako aktivní podíl jedince, skupin,obcí, organizací a státu.
1- solidarita se zdravím v EU regionu:
do roku 2020 se mají snížit rozdíly ve stavu zdraví mezi členskými státy EU o jednu 1/3
2- rovnost ve zdrav o ¼ zlepšit sociálně ekonomické vztahy EU do roku 2020
3- zdravý start do života do roku 2020 by všichni novorozenci, batolata a děti předškolního věku by měli mít lepší zdravotní zabezpečení do života
4- zdraví mladých lidí do roku 2020 by měli být mladí lidé zdravější a schopnější plnit své role ve společnosti.

Cíle evropské zdravotnické strategie

20. února 2007 v 7:52 Cíle evropské zdravotnické strategie
I. zlepšení zdraví
1-ekvita(zajištění spravedlnosti) pro zdraví
2-zdraví a kvalita života
3-péče o zdravotně postižené občany
4-omezení chronických nemocí
5-omezení přenosných nemocí
6-zdravé stáří
7-zdravé děti a mládež
8-zdraví žen
9-omezení kardiovaskulárních nemocí
10-zhoubné nádory
11-úrazy
12-omezení duševních poruch a sebevražd
Můžeme je rozdělit do 4 podskupin:
- zajištění spravedlnosti v péči o zdraví 1
- přidat život létům-cíle 1-2
- přidat zdraví životu(snížit nemocnost a omezit důsledky nemoci cíle 4-5
- přidat roky života(omezení předčasných úmrtí a prodloužení střední
délky života-cíl 6-12
II. a- životní styl
13-Politika a zdraví
14-rozvoj zdraví v místních podmínkách
15-zdravotní kompetence
16-zdravý život
17-tabák, alkohol a psychotropní látky
b-životní prostředí
18-politika a životní prostředí
19-řízení a životní prostředí
20-kvalita vody
21-kvalita ovzduší
22-kvalita a bezpečnost potravin
23-skládky a znečišťování půdy
24-humánní ekologie osídlení
25-zdraví lidí v práci
c-vhodná zdravotní péče
26-zaměření zdravotnických služeb
27-zdroje zdravotnictví a řízení
28- základní zdravotní péče
29-nemocniční péče
3O-podíl společnosti na uspokojovaní zvláštních potřeb
31-kvalita péče a přiměřená technologie
III. rozvoj zdraví pro všechny
32-zdravotní výzkum a rozvoj
33-zaměření strategie Zdraví pro všechny
34- řízení strategie ZPV
35-zdravotnický informační systém
36- příprava lidí pro zdraví
37- partnerství pro zdraví
38- zdraví a etika