Východní náboženskofilozofická koncepce vývoje člověka

Východní náboženskofilozofická koncepce vývoje člověka

16. října 2006 v 18:02 | Dr.Kačaras Dimitris

Východní náboženskofilozofická koncepce vývoje člověka

Posuzujeme-li prameny psychické autoregulace, musíme mít na zřeteli fakt, že se utvářela na náboženském základě. Nábožensky motivované sebezdokonalování odedávna naplňuje a inspiruje život v Indii, Číně, Japonsku, Tibetu i jiných asijských zemích, bohatou tradici má také v Africe a Americe. Ukazuje se, že metody psychické autoregulace, které vytvořili a používali sufijští muslimové, indičtí bráhmani, křesťanští mniši a indiánští šamani, si uchovávají hodnotu a platnost i mimo náboženské prostředí. Přitom mezi jednotlivými metodikami neexistují zásadní rozdíly. Podstata je stejná, a tak můžeme formulovat obecnou náboženskofilozofickou koncepci vývoje člověka, jež neodporuje hinduismu, taoismu, buddhismu, sufismu, ale ani křesťanství (v podobě indického malabárského vyznání).
Podle této koncepce je středem a základem, celého vesmíru Bůh (s velkým počátečním písmenem - na rozdíl od pohanských bohů - duchů). Bůh je považován za stvořitele (Tvůrce), Otce (Matku), Největšího Učitele, Cíl, ale také za Všechno (Absolutno).
Podstatou vývoje vesmíru je osobní evoluce Boha, která probíhá v cyklech. Smysl cykličnosti tkví ve vytváření stále nových podmínek pro pokračováni evoluce. Ve staroindických védách jsou takové cykly nazývány manvantary.
Období projevené existence pevné hmoty jsou označena slovem kalpa, období neprojevené existence se nazývají pralaja. (V soudobé astronomii se pro cykličnost používá terminu pulsace.) Hranice mezi kalpou a pralajou není nic jiného než biblický konec světa.
Taoismus a tibetský buddhismus vycházejí z představ o mnohorozměrnosti vesmíru. Pod pojmem mnohorozměrnost i se chápe obsažnost několiku světů v témž prostoru, jenž se skládá z rady světů, které společné existují v jednom objemu a liší se od sebe stupněm jemnosti a hrubosti.
Nejvyšší prostorový rozměr se v buddhismu označuje jako Prázdno naplněné božským vědomím, vnímaným jako jasné světlo taoismu Tao). V hinduismu se, mluví o Átmanu - části individuálního organismu, přítomné v nejvyšším prostorovém rozměru; Paramátman se má k subjektu jako vnější vědomí v téže úrovni. Každý ze světů mnohorozměrného prostoru je obydlen jednotkami neorganického (nevtěleného) nebo organického (tj. do fyzických těl vtěleného) života - duchy, elementy (nevtělenými zvířaty a rostlinami), bohy atd. Nejvyšší prostorový rozměr - nejjemnější z planu vesmíru - je příbytek Boha (v aspektech Tvůrce, Otce nebo Matky, Největšího Učitele, Cíle).
V dobe pralaji (tj. před začátkem stvoření světa) existuje jen toto Vědomí a tento Rozum nejvyššího prostorového rozměru.
Na počátku každé kalpy v tomto základním, prvopočátečním stupni začíná proces utváření hmoty dalších rozměrů prostřednictvím zhušťování energie až do stupně pevných látek.
Podle náboženského pojetí Bůh vytváří tyto světy ze sebe, ze svého těla a stává se současně Tvůrcem i Výtvorem. Proto se na Východě říká: "Vše jest Bůh." V této souvislosti se stává pochopitelným i biblické tvrzení, že "Bůh stvořil člověka k obrazu svému" (Genesis 1,27). Zde je míněn mnohorozměrný lidský organismus a zvláště fakt, že v něm existují ve všech úrovních struktury podobné strukturám Boha-Absolutna.
Nejjemnější, nejvyšší pojetí Absolutna je nejen jeho pojetí jako Tvůrce a Učitele, ale i jako Cíle osobní evoluce živých bytostí. Připomeňme si v spojení s tím přikázání Nového zákona: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý vás nebeský Otec" (Matouš 5,48). A ten, kdo dosáhne této dokonalosti, ten "bude vládnout s Pánem a stane se jedno s ním. A on bude jedno s vámi od nynějška a navěky věků". (31).
Z toho všeho vyplývá, že osobní vývoj vtělovaných jednotek vědomí je v podstatě osobní evolucí Boha, která probíhá jako transformace energie v živých bytostech. Tato energie je součástí Boha - Absolutna a proměňuje se od nejnižších forem k nejvyšším na energií vědomí, která se vyvíjí a nakonec naplňuje Vědomí nejvyššího prostorového rozměru. Bytost při tom dosahuje svého Cíle. Všechny živé bytosti jsou jako buňky vyvíjející se v těle Boha. Planety včetně Země jsou ostrůvky pevné látky vesmíru, na kterých (v závislosti na tom, jaké tam v daném čase existují fyzikální podmínky) může probíhat proces přetvářeni energie v organických tělech živých bytosti.
Předpokládá se, že proces evoluce energie v živých bytostech probíhá podle následujícího schématu.
První počátky budoucích duši se tvoří v průběhu formováni prvotních shluků původně rozptýlené energie na krystalických mřížkách minerálů, jimž, stejné jako organickým živým bytostem, jsou vlastní stádia zrodu, růstu, zralosti, stárnuti a zániku. Když se minerál rozpadne, pak se "chomáček" energie přemísti do rostlin a potom do zvířat. Při tom se postupné zdokonaluje a nakonec, možná za miliony let od svého vzniku, se vtěluje do lidi.
Nábožensko koncepce Východu tvrdí, že evoluce duše v lidských tělech trvá také po mnoho vtěleni. Přestávky mezi nimi mohou trvat stovky pozemských let. Požadavky na bytost v lidském stádiu osobni evoluce se stale zvyšuji. Zaklad dalšího pokroku tvoři též intelektuální zdokonalováni a osvojeni mravních principů. Ti, kdo se s tímto úkolem nevyrovnají, degraduji. Jejich údělem je návrat ke vtěleni do zvířat (64).
Každé nové vtěleni bytosti plánuje Bůh tak, aby poskytl co nejvhodnější podmínky pro odstraněni nedostatků a pro vznik chybějících kladných kvalit. Navenek se to projevuje v činnosti tak zvaného zákona karmy (zákona příčin a následků v tvorbě osudu). Například jestliže někdo způsoboval jiným bytostem utrpení, aniž by ho trápilo svědomí, bude postaven do pozice trpícího, aby na sobě zakusil bolest svých předchozích oběti a naučil se tak soucitu. Kdo měl v sobě málo lásky, narodí se znovu jako žena a bude se zdokonalovat mateřstvím. Komu chyběla odvaha, může se stát vojákem. Kdo potřebuje pokročit v intelektuálním vývoji, tomu se dostane podmínek pro získáni dobrého vzdělání atd.
Nicméně osud člověka v daném pozemském životě není předurčen s konečnou platnosti. Skládá se ze dvou příčinných linii; vrozené (v níž pokračují předchozí životy) a nově získané (v níž se projevují správná nebo nesprávná rozhodnutí). Vrozený osud může být radikálně změněn správnou volbou životní cesty, úsilím a překonáváním sebe sama na teto cestě.
Takto všechny situace, do kterých se člověk dostává za života na zemi, musí považovat za lekce, které mu dává Bůh-Učitel. Všechny tyto situace (včetně lidských kontaktů) nejsou samoúčelné; podobají se dekoracím, jež mění Bůh v průběhu výuky žáka. V tomto smyslu celý život v materiální úrovni je posuzován jako májá (iluze). Je třeba zdůraznit, že se tím vůbec nemíní iluzornost existence materiálního světa a jiných lidi. Jako iluzorní se označuje přirozená počáteční snaha člověka vidět události probíhající v materiálním světě, jako by existovaly samy o sobě a jako by nebyly řízeny Bohem. Podle náboženské koncepce se neděje nic, co by bylo mimo božské zorné pole a mimo boží vůli. Jestliže je něco mimořádně významného pro člověka, jestliže to jediné existuje samo o sobě, pak je to Bůh, který mne učí. "Je pouze Bůh a já jsem - a více nic není." Důsledkem takového přístupu nevyhnutelně ovsem není silný egocentrismus. Naopak, východní náboženské učeni nabádá, abychom neviděli v jiných lidech konkurenty při rozdělování pozemského blaha, ale souputníky na Cestě evoluce Vědomí.
Mnohé náboženskofilozofické školy Východu vycházejí z předpokladu, že dekorace nepřestavují létající človíčkové-duchové nebo bohové, kteří mohou najednou zapomenout, usnout, vzdálit se, a pak se místo nich objeví ďáblovi sluhové... Boha není nutno volat z jiných planet nebo z kosmu. Bůh je jako Vědomí přítomen všude - mimo naše těla, i v nich. Abychom se k němu obrátili, poznali ho a spojili se s ním, je třeba se naučit přenášet své vědomí na stupeň Prázdnoty, tj. do vyššího prostorového rozměru. Například je možno se po dosažení hésychie (vnitřního ticha) ponořit vědomím do oblasti vlastního srdce, kde se poprvé poznává záření Átmanu. Potom po dalším úsilí přichází nirvána... Ani tehdy však práce na sebezdokonalování nekončí.
Za prvé - nirvána, na rozdíl od mahánirvány (osvobození), ještě neznamená dokonalou Lásku, Moudrost a Sílu, tři základní atributy Dokonalosti. Za druhé - asketa má možnost dosáhnout nesmrtelnosti, vystavět si nové tělo z nejjemnější energie. V něm bude moci pokračovat v plnohodnotném životě i po zániku fyzického těla.
Poslední krok, který se musí udělat pro konečné vítězství, je spojení vlastního rozvinutého vědomí s vědomím Boha; k tomu je třeba, aby člověk v sobě zničil všechno osobité a vzdal se představy vlastního Já. Tehdy nastává stav vyjádřený slovy: "Já a Otec jsme jedno". (Jan 10.30)
Podle východní náboženské koncepce existují na Zemi dvě paralelní linie evoluce; jednak evoluce fyzických těl rostlin, zvířat a lidí a jednak vývoj jednotek živé energie.
Princip soucitu se zakládá na uznání oduševnělosti světa, který nás obklopuje: vždyť jestliže způsobíme fyzickou újmu třeba jen stromu, květině, nemluvě o zvířatech nebo lidech, narušujeme vývoj jednotek neorganického života, které jsou v nich obsaženy. Přitom v tomto smyslu není zásadní rozdíl mezi člověkem, krávou nebo květinou - lišíme se jen věkem...
Jenže osobní vývoj probíhá téměř výhradně v období vtěleni. Proto je očekávané budoucí vtělení velkým blahem. Ale život na Zemi je plný zkoušek, těžké práce a učení. To vše je spojeno s utrpením. Ve zbývajícím čase našeho pozemského života se tudíž musíme snažit naučit se co nejvíce a prožít život tak, aby další vtělení nebylo nutné.
Základním úkolem při osvobozeni z pout karmy je překonáváni plošného chápání světa, jemuž se lidé učí (a jinak to asi nejde) od dětství. "Naše seznámení se světem, který vnímáme," říká Juan Matus, "nás nutí věřit. Že jsme obklopeni předměty, existujícími nezávisle, samy o sobě, tj. tak, jak je vnímáme. Ale ve skutečnosti není svět předmětů, je vesmír emanací..." A poznaní tohoto vesmíru emanací (výronů božské energie - pozn. překl.), přesídlení do něho ještě za daného života (bez ztráty adekvátního kontaktu se světem obyčejných věcí) není možné, je-li pohlceno veškeré vnímání hrubohmotnými formami. Proto před nábožensky založeným člověkem stojí úkol dosáhnout nepřipoutanosti k iluzorním pozemským hodnotám.
Člověk prochází v mnoha vtěleních řadou stupňů od primitivního stavu až k dokonalosti. Avšak jestliže Bůh tvořil projevený vesmír počínaje nejjemnějším směrem k hrubému, pak úkolem člověka je projít po téže cestě v opačném směru.
Tato cesta se v hinduismu presentuje jako sedmistupňová (63):
První stupeň - bhuloka (materiální úroveň). Na něm si člověk osvojuje plošné chápáni světa, jeho starosti jsou naprosto materiální; člověk se ztotožňuje s fyzickým tělem.
Druhý stupeň - bhuvarloka (astrální úroveň). Má se za to, že v tomto stádiu dojde k rozšíření obzoru za hranice materiálního plánu a vyvíjejí se některé magické (na příklad extrasensorní) schopnosti. Je to velmi nebezpečný stupeň, protože se může objevit pocit vlastní nadřazenosti nad jinými lidmi a hrozí eticky nesprávný vývoj.
Třetí stupeň - svarloka (mentální úroveň). Je chápán jako intelektuální vývoj a formování představ o náboženském cíli vlastního života.
Pouze na základě rozvinutého intelektu probíhá pravdivé a hluboké chápání etických problémů. Dosažení značného pokroku v etickém zdokonalování znamená postup na stupeň maharloka (supermentální úroveň).
Dále člověk pokračuje v rozvoji své Lásky, Moudrosti a Síly už jako duchovní vůdce. Tak nakonec dosahuje stupeň džňánaloka (předbožská úroveň).
Další vývoj umožňuje vystoupit na ještě vyšší stupeň - tapaloka - neboli stupeň Bráhma (křesťanský ekvivalent je svatý Duch). Těmito termíny se v náboženské filozofii označuje souhrn vědomí lidí, kteří dosáhli božské úrovně svého vývoje. Vtělený člověk, jenž dosáhl této úrovně, a také ten. kdo se vtěluje z daného stupně s cílem přinést lidem vyšší poznání, se nazývá Avatar (podle židovské a křesťanské terminologie Mesiáš, Kristus, podle buddhistické Boddhisatva).
Existuje ještě jeden stupeň už nediferencovaného vyššího vědomí Íšvary (Boha-Otce) - stupeň satjaloka.
Doktrína vyšší jógy předpokládá, že člověk prostřednictvím meditativních metod může ještě při užívání pozemského těla vystoupit na uvedené nejvyšší stupně. Mýlí se ti věřící, kteří očekávají znovuvzkříšení mrtvých na Zemi, neboť pravý není život pozemský, ale nadpozemský, který se získává jako výsledek vítězství nad svou omezeností. "Tento svět je světem iluzi život na Zemi je zkouška, abychom se očistili od všeho nečistého. Brzy pomine vzpomínka na život na Zemi a nastoupí klid a osvobozeni od utrpení." "Není smrti - je zrozeni... Mnohá náboženství mluví o pekle, o místě trestu nebo vykoupení hříchu. Ale pekle se nachází zde, v tomto světě, a náš opravdový život je v jiném světě. Sem přicházíme proto, abychom se učili a zaplatili za chyby učiněné v předcházejícím životě nebo abychom se pokusili splnit nějaký velmi důležitý úkol. Ale toto peklo je jen prahem pro budoucí, lepší život..." (55).
Následující přirovnání ilustruje severobuddhistické představy o lidském živote.
Život na Zemi - je život v hluboké soutěsce světa iluzí. Soutěska je obydlena množstvím lidí, procházejících ve svém vývoji stádiem vtělení. Světlo z nebe zalévá soutěsku, ale zdaleka ne všichni z něho mají radost. Jedni ryjí do země a snaží se dostat ještě hlouběji, druzí sbírají kameny u potoka, cosi z nich stavějí a usazují se zde nadlouho. Ale třetí, ti jsou zde už dávno, vyzkoušeli všechny činnosti, dostupné na tomto světě a zatoužili se dostat ze soutěsky. Začínají se s nadějí a touhou dívat vzhůru, směrem k prameni světla, a potom se také odhodlají k výstupu po srázech.
Dostat se z rokliny není však tak snadné. Jsou zde nebezpečné strmé stěny, které postraší a donutí slabé a nerozhodné k návratu. Jsou zde i falešné stezky vedoucí do slepé uličky a k propastem. A tak se někdo musí vracet a hledat jinou cestu... Někdo padne na dno a jeho tělo se zničí. Na dně soutěsky však získá nové tělo a uchová si zkušenost z předchozího hledání i odhodláni směřovat ke světlu, když se nové tělo dotvoří, člověk se znovu vydává hledat cestu vzhůru. Světlo shora napájí silou ty, kteří k němu míří. Když se jako vítězové doslanou ze soutěsky, stanou ve světle pravého života. A to je Vzkříšeni.
Kdo toho dosáhne? Není těžké uhodnout, že ten, kdo získal dostatečné zkušenosti při řešení životních situací na dně soutěsky, stal se díky tomu pevný, silný, vynalézavý, pozemsky moudrý. Zkušenost z iluzorních her na oné soutěsku je tedy důležitá. K tomu, aby člověk úspěšně překonal sráz, musí být připraven jak materiálně (pozemská zkušenost), tak duchovně (náboženské vědomosti a esoterická zkušenost).
Ti, kdo vyšli ze soutěsky a navždy se utvrdili ve spojení s pramenem světla nad soutěskou, dosahuji osvobození. (Další vtělení nejsou nutná stejně jako není třeba pokračovat v sebezdokonalování).
Stojí za povšimnutí, že termín osvobození není shodný s termínem nirvána. Nirvány lze dosáhnout mnohem dříve a další vývoj probíhá v ní (člověk zdokonaluje svůj stav nirvány). Mezi prvním dosažením nirvány a osvobozením se nachází dlouhodobý proces krystalizace (60). který trvá minimálně měsíce nebo roky. Stupeň bezprostředné předcházející osvobození spočívá, v osvojeni tak zvané "správné meditace věčného míru a rozplynutí", která se stává dosažitelnou jen poté, kdy je do kosmických rozměrů rozvinuto a dále otevřeno a naplněno tzv. spodní vnímaní (43,46).
Pokud jde o meditace, osvobozeni značí plné proniknutí do pravého života prostřednictvím vědomí, což v počátečním stupni není živé bytosti vlastní. Zároveň si člověk zachovává schopnost k adekvátní existenci také v pozemském životě, ale už na kvalitativně jiné úrovni. Osvobození je vrcholem nirvány.
Je pochopitelné, že pouze meditační úspěchy pro dosaženi osvobození nestačí, neboť tři základní aspekty dokonalosti - Láska, Moudrost a Síla - se vytvářejí na dně soutěsku. Proto pokusy o rychlé zapojení jedince do vyšší jógy nejenže nepřinesou kladné výsledky, ale mohou způsobit škody v jeho vývoji. Na těchto úrovních se musí lidé zdokonalovat naprosto svobodně, až k tomu dozrají ve své psychogenezi i ontogenezi (4).
Tak vypadá v obecných rysech náboženskofilozofická koncepce východních národů - vnitřně logická a alternativní k materialistickému myšlení. Na ní se zakládá vztah k životu jako k cestě náboženského zdokonalování a k účasti ve vesmírném procesu evoluce, jenž podnítil milióny lidí k duchovnímu snažení. Plodem jejich úsilí jsou velmi zajímavé systémy psychické autoregulace, které může použit každý, nezávisle na svém přesvědčeni.
 
 

Reklama